Ono to rčení má něco do sebe. Vnímal jsem to fyzicky (možná jsem to tu už psal?) jako úder do čela. V místech, kam esoterici kladou třetí oko a indky si tam malují to kolečko. Slovo indky jsem napsal schválně s malým i. Když tak píšeme i slovo indiánky. A žádnej word nám to nepodtrhne. Indky jo, to se hned čertí. A podvlní je. Kdo ho to asi naučil?
Na prázdninové výstavě o indiánech (v Mejtě) nám jinak pečlivá (a pro věc zapálená) kurátorka zopakovala tradovaný omyl (či dezinformaci?), že slovo indián vzniklo vinou Kolumbova pochybení. Prý se domníval, že doplul do Indie.
Kurt Kaltreider (a tomu věříme víc) přitom tvrdí, že původní tvar toho slova v Kolumbových španělsky (nebo snad italsky?) psaných denících je „in deos“ (tedy indeáni, t.j. žijící.. jsoucí v Bohu). Tak na něj totiž obyvatelé ostrovů, ke kterým doplul, působili.
Takové lidi bylo pochopitelně třeba pokřtít a obrátit. Nejlépe ale rovnou zabít. Mrtvý indeán – žádný indeán. Španělům šlo přece o ty poklady. O zlato, stříbro a tak dál. O tom ale dnes nechceme psát. Kaltreiderovu knihu si dnes už každý česky mluvící běloch (křesťan či nekřesťan) může přečíst sám. Ale proč by to dělal?
Nám jde dneska hlavně o prachy (i když prozíravější už dávno nakupují zlato), ale o tom taky nechci psát. VraŤme se k rekapitulačnímu poslání tohoto blogu. (T)
Takže: ruplo nám v kouli, to už jsme psali, vnímali jsme to fyzicky, jak úder do čela.. a tělem nám začala proudit energie. To bylo fajn. Měli jsme ale blok v oblasti hrdelní a pánevní. Takže ta energie v oblasti pánevní se městnala (vedlejší účinky toho městnání tu popisovat nebudeme, dají se snadno domyslet) a hlava při tom zůstávala (energeticky) oddělena od těla.
Prakticky jsme to vnímali tak, že se nám nafukuje jako balón. A to nebylo příjemné. A kecy o tom, že se máme uzemňovat, (a držet nohy na zemi) nám nebyly moc platné. Uzemňování nefungovalo.
Mnohem později (po podání vhodného homeopatického léku) už ano. Blok v krční oblasti se uvolnil a od té doby mi to taky moc mluví. Blok v oblasti pánevní přetrvává. Nepřišel ještě jeho čas. Díky jednomu „vhledu“ si namlouváme, že má také funkci ochrannou.. a necháváme to být.
Tím pádem ale nejsme moc životaschopní (rozuměj – neumíme si vydělat peníze, nebo k nim rovnou přijít). Čili jenom tak živoříme a musí nám to stačit. A teď o tom odmítání. Konečně. (Co jsme to zase zmáčkli za zkratku? Nevíme, ale udělá velká písmena.)
Vona nám sem Majda taky furt strká čumáček, ale tím to není. Prstíky nám drkotají. Na odmítání jsme (jako asi každé nechtěné děcko) citliví. Přitom si o ně svým chováním stále koledujeme. Neumíme to jinak.
A sami odmítáme. Kdykoli mne moje žena o něco požádá, říkám NE! Ještě než stačí tu svoji žádost dopovědět. Oba už to o mně víme, že je to takový můj tik, kterého ještě jsem se nezbavil. Takže počkáme, až se mi to rozleží a dá se o tom se mnou mluvit.
Narodil jsem se jako původně neplánované a nechtěné (později přijaté) dítě. Do základní školy mne vzít museli, na střední vzali až po odvolání, na vysokou z protekce a tam už jsem narazil.
Studijní předpoklady mi nechyběly. Chyběly mi schopnosti. Ukládat přečtená slova a věty do hlavy, např. A mnohé další. Teď to tu nechci rozebírat, zapsal bych se. (Majda mi hryže podložku pod klávesnicí. Album. Mám je na kolenou – teda na stehnech – a na něm klávesnici. Už je pryč. Majda. Není pryč, je v kuchyni a vrací se.)
„Nech to! Ani to nevolizuj!“ A co je vlastně v tom albu? Tak já se nám podívám. V upomínku na den 28. října 1959 Jiři a Joran. To se můj tatínek s maminkou brali. A dávali si hubičky. Smáli se na sebe. (A já začínám natahovat. Ale listuju dál.)
Cink! A přípitek. To už mají prstýnky. (My s Kačenkou žádné nemáme. Jednak jsme nechtěli a také jsme už tenkrát byli chudí. A brali jsme se tak trochu na zapřenou. Ne, že by nám to rodiče vyloženě nepřáli. Nemohli se ale dohodnout, kdo svatbu uspořádá. No dobře.)
A po přípitku příkusek. Obložené chlebíčky. (Když nás vedli do obřadní místnosti, ukázalo se, že je zamčená a muselo se čekat. Hledaly se klíče. – Ha! Našel jsem pouzdro na foťák. Totiž na BenQ. Leží tu na stole. – A já už předtím chtěl ze svatby utéct, protože přišli kolegové z práce a ty jsem tam vážně mít nechtěl.
Původní domluva zněla: jen my dva a svědkové. Což porušil už Pája (můj svědek), který přivedl svého bratra Petra a svoji dívku. Moje šéfová si ji okamžitě spletla s nevěstou. Jedno znamení za druhým. Ale vydržel jsem, Kačenka měla už Mikuláše v bříšku a bylo to i vidět.)
Rozbalování darů. Něco kulatého a veselého. Smích. Květiny. Blahopřání. Babičky. Svatební síň. Obřad. Prstýnky. Podpisy. Polibek. Kondolence. Totiž gratulace. Celá řada. Pan Chabina. Jeden z mála člověků (z té řady), co svedu je pojmenovat.
Před randicí. Oprava. Před radnicí. Novomanželé. Rodinné foto. Shluk (spíš shlouček; odhadem něco přes třicet) svatebčanů z odstupu. Někam se jde. Asi do hospody? Příšerně omlácené omítky. Děda Jula platí za taxi.
Maminka v autě s plyšovým pudlem? Restaurace. Plyšová křesla. Děda Véna. Svědkové. Teta Běla. A má tam kamaráda. Fešák. Kdo to, sakra, je? Něco se hledá pod stolem. A tady je zase! Baví se s maminkou. S mou maminkou, co už mě má v bříšku. A ještě to není vidět.
Dva kulaté stolky. Krájení dortu. „Umělecké foto“ přes kovanou mříž. Konec. Tak sem založím (provizorně, jak jinak) ty fotky s Majdou, co jsme si nechali udělat v místním ateliéru. Bylo to peklíčko. Ale máme je. Matýsek na nich není vidět. Ani Terka. Anička. Mařenka. Mřenka.
A máme jakousi mlhavou představu, jak nám to na tomhle světě začínalo. Ve skutečnosti nám to prý (podle jedné pomocné konstelace) začalo už hodně dávno. Prakticky v nedohlednu. Tam jsme se oddělili od naší energie. Od její mužské části.
V horoskopu to máme zobrazeno skrze Marta v Rybách v devátém domě. Což se dá číst také jako bojovný vztah k vyšší autoritě. Třeba i k té nejvyšší. Ach, Otče náš…
A tím bychom své dnešní rozjímání ukončili. Máme tu ještě několik rozepsaných a nedopsaných blogů. A pudí nás to psát o ničem a o všem zároveň. To je pak těžké. Máme to těžké, jmenuje se ten dopsaný a nezveřejněný blog. Autocenzura zafungovala.
Protože těžké to máme všichni tak, abychom to nějak unesli. A nejde o to, že (to máme těžké), ale jak (to máme těžké). Protože tím se lišíme a nepochopením té odlišnosti vznikají nedorozumění. Zkoušíme psát tenhle blog – nahlédnutí do poněkud dětinské mysli jednoho konkrétního diagnostikovaného psychotika –
v bláhové naději, že se tím může začít něco měnit. A třeba jen po svém vyhovujeme potřebám té změny, která už se děje. A obešla by se i bez nás. To spíš. Majdulo, nech to! (Okusuje krabici od banánů. Tu s mojí bláznovskou výbavičkou. Převážně lejstra. A k čemu? Už ji má „načatou“.)
Dobré ráno. (Sorry, neska to po sobě moc nečtu. Upozornění na případné chyby, nedoklepy a překlepy vítám.)
P.S. Jo, byli jsme včera zdvořile odmítnuti. Tak se teď z toho šoku vypisujeme. „Ne, žádný psychiky my tu nechceme. My jenom veselý věci. Muziky a tak.“ .. „Ale to, co se tu zrovna povídá, to taky neni zrovna veselý. (Situace tibetských uprchlíků v Indii a tibetských obyvatel Čínou ovládaného Tibetu). „Nechceme.“ „Tak dobře.“
A koho by zajímala ta situace (žije prý u nás celkem 7 Tibeťanů; zná někdo menší etnickou menšinu v Česku?), tady se může něco dozvědět. Já byl dneska na svatbě. A kdo má dojem, že beru to všechno (a nic) nějak přes koleno, tak přes Litomyšl. Jsem to bral tentokrát. Narodil se tam prý zakladatel samaritánství ve střední Evropě. V životě jsem to jméno neslyšel. Neviděl. Až včera.
Bedřich Welz. A jdeme vařit pejskům
(Jsme fakt divná, velice divná společnost.. Ven vysíláme humanitární pomoc a do našich luhů a hájů exekutory. A proč ne? Z našeho těla přec teče krev nejlíp! Z toho, co máme víc po ruce. Tak proč do něj netnout?)
— — —
doplněno v úterý 9.10.2012:
České dobrovolné hasičstvo 2.listopadu 1918 nabídlo svou pomoc úředním orgánům, jež organizovali účelné uspořádání zdravotní a samaritské služby. Nabídka hasičstva byla přijata a tím položen základ českého samaritství, pro něž osnovu a rukověd zpracoval a tím zakladatelem českého samaritství se stal lidumi(l) dr. Bedřich Welz.
Narodil se 29. 6. 1866 ve staré litomyšlské kupecké rodině. Po vystudování lékařské fakulty s láskou a pečlivostí navštěvoval na motorové trojkolce nemocné. Od r. 1894 byl primářem nemocnice v Litomyšli až do své smrti r. 1921. Pracoval v různých spolcích – divadelně-ochotnickém, (byl) jednatelem okrašlovacího spolku, Spolku ochrany matek a dětí, Sokola, Besedy, Hasičského sboru. Když roku 1912 hasičský spolek v Litomyšli slavil 40 výročí svého trvání(,) bylo součástí oslav i Samaritánské cvičení za vedení primáře Dr. Welza. Byl redaktorem přílohy Hasičských rozhledů Samaritán. (15) Dne 23. října 1919 samaritství ustaveno a vchází v život. Bohužel nedožil se dr. Welz výsledků svého lidumilného díla, jež vložil do samaritství a zvěčnil v knize: >Lékař a samatitán<. Zemřel již dne 23. června 1921. (zdroj: http://www.rewue.cz)