Cestou na svoji nepravidelně pravidelnou psychiatrickou kontrolu (občas na ni zapomenu a musím se pak přeobjednávat) chodívám kolem nejmenovaného domu na jedné z ousteckých křižovatek. Zaujal mne tam objekt (zřejmý pozůstatek časů již minulých), zdobící donedávna jeho stěnu. A možná že hyzdící. Jak zřejmě usoudili majitelé (domu i objektu).
Když jsem se jich ptal poprvé, kam plastika zmizela, tvářili se, že o žádné ani nevědí. Když jsem se byl ptát podruhé.. no dobře, bylo to trochu jinak. Poprvé mluvil jsem pouze s jedním z majitelů (aniž bych tušil, že jde o majitele). Podruhé mluvil jsem se dvěma (a kdoví, není-li jich ještě víc). I dozvěděl jsem se, že plastiku odstranila stavební firma (v rámci úpravy – obložení fasády).
Dostal jsem i telefonní číslo na jejího majitele, ale tomu už jsem nevolal. To bych si až příliš připadal jako investigativní žurnalista.. a to není moje parketa. A taky by mne to stálo nějaké peníze. Což je ten hlavní důvod, proč jsem na další pátrání po osudu vaginy rezignoval. Jsem snad za ně placený? A co bych se tak asi dozvěděl? Že skončila ve šrotu.. a možná někde jinde.
Když netrápí to majitele.. ani pracovnici městského informačního centra (tam ptal jsem se nejdřív).. proč mělo by mne? Pro mne je podstatné, že tam, kde jsem ji nějakou dobu vídal a kam nezaměnitelně patřila, už není. Místním, zdá se, nikterak nechybí. A barák prý musí vydělávat. Nechápu sice, jak tomu vagina na stěně bránila.. ale její zachování by nejspíš bylo pracnější a nákladnější než prosté odstranění a odklizení.
Vaginou nenazval jsem ji já, to by mne ani nenapadlo. Když už bych musel, nazval bych ji asi kovovým uchem. Sloužila jako odpadkový koš, který nikdo nevynášel. Udělal jsem z ní smutnou hrdinku jednoho (jediného) svého časosběrného fotoseriálu. Nenapadlo mne, že skončí tak rychle. Doufal jsem v nějaký happyend. V nějaké znovuzrození původně zamýšleného účelu. Že někdo jiný než já se jí ujme.. očistí ji.. a ona pak.. (No právě, co?)
Netvrdím, že měla kdovíjakou uměleckou hodnotu, i když o umělecké dílo bezesporu šlo. Nebo jít mělo. Majitele ani nenapadlo shánět se po jejím tvůrci či případných dědicích. Někdo ji přece navrhnout (a vytvořit) musel. Oni taky majitelé na takové ptákoviny nemají čas. A já, jak se znám, nakonec to číslo přece jen vytočím. Když už jsem do toho začal šťourat.
Co se dozvím (jestli se vůbec něco dozvím), stejně nic nezmění na tom, že na jednom z mých ousteckých zastaveníček už není s kým (čím) bezhlesně pokecat. Ledaže s fantomem. Pochybným, zneuznaným geniem loci. Odstraněným (a umlčeným tak) svědkem těch přešlých časů. Co stále v nás ještě žijí a ozývají se. Všelijak, nemysleme si.
