„What terrifies us is not… the atomic bomb, but the power of the wickedness of the human heart. / Víc než atomová bomba nás děsí… proradnost lidských srdcí.“ vravel vrajAlbertko Einstein v časoch štúdenej vojny.

Neustále zdůrazňoval (ne Einstein, ale Tim), jakým byl Benovi přítelem a ochráncem. (Hlídal ho prý jako starý, věrný pes. Jenomže neuhlídal, chce se hned dodat.) Až příliš okatě dával najevo, jak mu na Benovi a jeho blahu záleželo. „Že by snad něco skrýval a měl na jeho smrti svůj podíl?“ napadalo nás. A zaháněli jsme ty myšlenky, zatímco Tim v Anglii obíhal úřady a vyřizoval formality potřebné k tomu, aby se mohlo Benovo tělo (které jsem na vlastní oči nikdy nespatřil a dodnes jsem se s tím podle všeho nesmířil a stále chci si to vyčítat) zpopelnit tam a na náklady obce.

(Proč, no proč jsem si neřekl, že se chci do té rakve ještě před kremací podívat? Měl jsem za to, že se to stane jaksi automaticky, že nám ho přece ukážou, když jsme ti rodiče. Jenomže tělo už bylo pro ně dostatečně spolehlivě identifikované. Jinými svědky nebo nějak jinak, už nevím. A oni možná jen chtěli šetřit naše city. Kdyby se přímo zeptali, zda… jenomže ono bylo už nějakou dobu u ledu a kdo ví, jak v té době mohlo vypadat. Já ne, i když si říkám, že asi nevábně, ale to už se nikdy nedozvím. A chybí mi to k úplnosti. K uspokojivému uzavření této části příběhu. Pořád. A zdá se prozatím, že minimálně do smrti chybět bude. Snad poučení pro příště? Či raději pro někoho jiného? Protože takové či podobné příště si přece nepřeji. Doufám, že ne.)

V reálu se Tim projevoval jako veselý a poněkud sebestředný chlapík. Krom toho, že byl vyučeným truhlářem a návrhářem nábytku, byl také „psychic“ neboli silně citlivý a vnímavý člověk. Spolu se svou známou nás vzal i na setkání skupiny „Spiritual healing“ (léčivého setkávání s duchy zemřelých), probíhajícího pravidelně každý čtvrtek v zasedacím sále městské radnice. Setkání bylo mimořádné díky přítomnosti celebrity – uznávaného média, jímž byla mladá žena nevím už odkud, vyhlášená svým uměním navazovat kontakt s duchy zesnulých prý po celé Anglii. Či její významné části, ujišťovali nás místní, kteří si obvykle vystačí s médii místního dosahu a proslulosti.

Celou seanci jsem víceméně proklimbal, i když jsem se ze všech sil snažil zůstat při smyslech

(nechali jsme se posadit do prominentní první řady, i když raději bych tenkrát býval byl někde vzadu v koutku, protože zpráva o Benově smrti mi spustila další výraznější manický cyklus, takže jsem toho po nocích moc nenaspal a naši příbuzní prý zvažovali, zda mi tajně nenasypat nějaké uspávadlo do pití,

krom toho, že jsem se v noci zavíral do koupelny, kde jsem zavyle vil jako šakal a mlátil hlavou o okraj vany dost silně na to, abych to cítil, ale zas ne tak, abych si vyloženě ublížil,

mi do vědomí vyhřezávaly útržky pozapomenutých písňových textů, se kterými jsem se kdysi v mírném pominutí smyslů demonstrativně rozloučil a předal je v sešitech svým synům do úschovy, já si ty ze zapomnění vystupující řádky zapisoval, a tak vznikl památeční „funerální sborníček“

určený k následnému zpopelnění, co mi ho přítel grafik pomohl vytisknout a poskládat, takže jsem ho pak mohl rozeslat vytipovaným osobám a zbylé výtisky rozdávat účastníkům obřadu u nás v Čochni, kteří to brali snad s pochopením, nevím už, co všechno se v tom sborníčku objevilo, po letech se mi vtírá do mysli především písnička, co začínala takhle:

Né, že byste mi ňák scházeli, / tak jako od lahví špunty, / protesty, stávky a bunty / pakty a konference…)

a v duchu jsem si přál, aby se Benův duch raději nedostavil. Zdá se, že byl jsem vyslyšen. Ta žena/médium se projevovala nečekaně svižně a navíc i vtipně (nakolik jsem to ve svém rozpoložení a při své chabé znalosti angličtiny dokázal pochytit a posoudit, ostatně Kačenka, s lepšími základy a hodinami náslechů u ing. Kozla v PKOJF, měla stejný dojem). A nepřipadalo nám, že by byla v nějakém transu, jak to tak člověk vídá ve filmech. Naopak, zdálo se, že je zcela při sobě a jenom tak uvolněně konverzuje. Na chvíli se zastavila také u Tima, sedícího celou dobu za námi, s dotazem, zda ví o svých jemnohmotných průvodcích, kteří se jí kolem něj ukazují. Přisvědčil se zjevnou radostí a show („Anyone named Harriet, here?/Někdo jménem Jindřiška, tady?“) šla dál. Nás, k mé velké úlevě i zklamání, minula. „Mohli se na nás i domluvit,“ vedl si k tomu svou náš tehdy ještě hooodně a silně (jakož i děsně) paranoidní mozek.

(a pokračovala, ta písnička: Né, že by mě to ňák vytrhlo, / né, že bych v tom viděl význam. / Řeknu si, dřív než se zhvízdám / v (pozn.: dnes již zaniklém) bufáči u Florence: / „Vstávej s úsměvem!)

Tim nám byl po celou dobu našeho pobytu v Herebrodu pozorným a vzorným průvodcem i oporou. S jeho pomocí jsme zvládli vyřídit všechny doprovodné opruzy, zrušit Benův účet v bance a převzít jeho osobní věci od posledního zaměstnavatele, jímž byl známý řetězec rychlého stravování. Měli jsme pocit, že tamější manažeři si museli hlasitě oddechnout, jakmile nás měli z krku. Jednání s námi jim zjevně nebylo příjemné a my (já i Kačenka) jsme měli dojem, že před námi něco nepěkného tají.

Podle Tima si Ben stěžoval na šikanu v práci. Místní mu asi dávali náležitě sežrat, že je přivandrovalec bůhvíodkud. Auslander. Podřadné jakési ráce a klasy k tomu. Bylo to pro něj asi peklíčko, jestli ne rovnou peklo. Vybavuje se mi jeho vytřeštěný výraz za pultem jiného podobného řetězce ještě v Praze, kde vydržel pracovat jen pár týdnů. A to byl mezi „svými“. V cizím kulturním a jazykovém prostředí to pro něj muselo být nesrovnatelně těžší. K nepřežití, jak se nakonec ukázalo, když cestu k návratu jsme si/mu nejspíš společnými silami patrně uzavřeli.

(Vstávej s úsměvem! / Vstávej s úsměvem! / Ehe! / -Nemysli na milence.-)

Co přesně stálo za jeho smrtí jsme se nedozvěděli. Policie případ uzavřela (po několika měsících, CD s nahrávkou výslechu předvolaných osob jsme si dodnes nedokázali pustit) jako sebevraždu bez cizího přispění. Mohly to být „jenom“ nesnesitelné psychické tlaky a neschopnost adaptovat se na cizí prostředí, které spustily dlouho potlačovaný psychotický proces vedoucí k „definitnímu řešení“, a mohli k ní svým dílem přispět i aktéři městské drogové scény, s nimiž se náš syn možná zapletl.

(Né, že byste mi ňák scházeli, / tak jako vod lahví zátka, / falešná hra na koťátka / v kožichu (tak jo, bude změna) hyením. (a nový text:) / Né, že bych počítat nesvedl, / jen jsou mi cizí ty počty, / nejdu-li já, klidně moč ty, / když už to nezměním. / „A vstávej s úsměvem! / Vstávej s úsměvem! / Vstávej s úsměvem!“ / Aha! / -A s novým řešením.-)

Místní média (myslím ty vnímavější lidi, neboli psychics/senzibily) nám cosi v tom smyslu naznačovala, protože Benova smrt měla být jen jedním z několika podezřelých úmrtí mladých lidí, k nimž v poslední době v Herefordu došlo v souvislosti s prodejem nějaké nové syntetické drogy. Psalo se o tom v těch druhých médiích. Podle jedné z přítomných, která se na Bena zkusila „napojit“, jenom splnil jakýsi rozkaz. Pokyn shůry, od kohosi. Nedivil bych se tomu. Podle Tima se ve svých posledních dnech tam choval podivně. S ničím se ale nikomu nesvěřil, ani tam, ani na sociálních sítích, kde do poslední chvíle hrál svoji hru na baviče a bodrého pohodáře, co zvládá všechny ty svoje životní veletoče levou zadní a s prstem v nose. (Nakonec voblbnul takle i mě, vlastního fotra, a to už jsem vo něm a vo jeho pošramoceným nitru docela hodně toho věděl. A stejně ne dost, jak se nakonec ukázalo. Ve svejch vlastních mizernejch stavech jsem prostě to nevodhadnul. Čekal jsem maximálně něco podobnýho, co přihodilo se dvakrát už mně. Nějakou tu hospitalizaci, v tom nejhorším případě.)

Na zpáteční letenku Benovi na účtě chybělo pět liber, které mu omylem zadržela/neposlala nějaká účetní. Nějak jsme to (teda spíš Kačenka) tady řešili, ale pak volal, že už v pohodě a že tedy zůstává. Netušili jsme, že nadobro. Začínal právě masopust a já se poprvé v životě a s rozpaky veřejně „odvázal“ – posadil jsem si na hlavu veselý baret.

(Né, že bych se tu ňák zapomněl, / jen jsem tu pár chvilek zůstal. / Zbytečně jsem nevyrůstal. / Kdo mi to dosvědčí? / Né, že bych nevěděl kudy kam, / né, že bych neměl svý plány, / jak kotě lížu si rány. / Paštika zaječí: „Vstávej s úsměvem! / Vstávej s úsměvem! Vstávej, z úst mě vem! / OHO! coda)

Tim nám byl celou dobu též pozorným hostitelem, často (popravdě neustále) až příliš výřečným a silně sebestředným. Až tak, že ho jeho známá (u níž nám Tim domluvil noclehy, a jejíž vlastní syn se také oběsil, jenomže kvůli neopětované lásce k jednomu děvčeti) musela čas od času „umravňovat“. „Ti lidé (čili my) tady mají svoje věci na práci,“ vracela nás všechny do reality a k našim „povinnostem“. Absolvovali jsme tak i návštěvu místního infocentra (kde mne Tim jemně upozorňoval, že stojím v místech, kde zrovna stojí někdo jiný, jehož přítomnost jsme my svými omezenými smysly vnímat nedovedli), katedrály, nějakého opatství (či co to bylo), pivnice… a procházku historickým centrem. Zkrátka a dobře – funerální turistika jak se patří.

(..není úplně dodělaná a dobře poskládaná, ta písnička.)

Někdy mne napadá, že to Ben udělal prostě proto, abychom si ten výlet do hrdého Albionu alespoň jednou v životě dopřáli, když nám před lety nestačilo pozvání od jedné (zas jiné) britské celebrity. Jenže my tenkrát nevěřili, že to ten člověk myslí vážně (ono takové: zastavte se u mne, až budete mít cestu kolem, a já vás vezmu někam do divadla, od někoho, s kým se vidíte prvně v životě, zní člověku usazenému už léta až po uši v holoušovicích nepříliš pravděpodobně), a taky jsme nevěděli, kde bychom na takové povyražení měli brát peníze. Našlápnuto jsme sice tenkrát měli, ale ukázalo se, že ne dostatečně a ne na dlouho. To je ale jiná (i když související) historie.

Když nás chtěl Tim o pátečním večeru vzít pro změnu do místní tančírny, abychom se i trochu rozptýlili, pobavili a uvolnili, bylo toho už na mne moc a řekl jsem důrazné NE. „Jestli chce Kačenka, klidně si jděte, ale já zrovna teď nikde poskakovat a trdlovat nebudu, na to fakt nemám náladu.“ Takhle to píšu dnes, co říkal jsem tenkrát už nevím, možná dokonce nic, ale byl jsem dost nerudný. Tim pochopil, že s tančírnou u mě nepochodí… a šli jsme jinam. Už ani nevím, kam. Érhokej druhý den (a poprvé a zatím i naposledy v životě) jsem pak už zvládl v pohodě. Protože ten mne i bavil. Čímž pro dnešek končím svoje osvětlování jednoho (pro britskou polici již dávno uzavřeného) případu.

Na závěr ještě: aktuální karty Symbolonu (3+1+1) zde popisovat nebudu, jen čísla (úvodní trojice se mi přeskupila z: 134 („dáma v kleci“) – 160 („pracující pár“) – 138 („falešný guru“) na: 160 (život ve vztahu) – 134 (zlatá klec) – 138 (hmota a duch) s výsledkem:

114 (pranýř/pranýř = přiznat se ke svým temným stránkám, zvláště své agresivitě, přijmout je a dokázat je teď pozorovat z nejvhodnější vzdálenosti tak, jak se jeví zvenčí)

? (zůstala neotočena do úterka)

k tomu výmluvné názvy 4 knih, co na mne čekaly v krabici u sklepa: Bóra (Anna Ziegloserová), Pláč syna Lavišova (Riccardo Bacchelli), Ďábel v nás (Sabahattin Ali) a Cesta k nebi (František Hobizal). Tak v těch (a v Odillovo Rybách katedrál) si teď ve světlejších okamžicích listuji.

A filmy, na které mám zrovna chuť: Strakonický dudák/Hvězda padá vzhůru + Krakatit/Temné slunce.

„Básníci mají jen a jen tři možnosti: buď se přizpůsobit (pozn.: době, v níž průměrnost povýšena na normu, a státi se nulami se vším všudy), nebo poesii fosilizovat (podobně jako hudebníci zkameněli operu), anebo změnit svět.“ Stradický ze Strdic

Že změnit lze jenom sebe (nikoli snad úmyslným, násilným přetvořením, spíše jen připuštěním samotné vnitřní proměny, poddáním se a nepřekážením tomu již nevyhnutelnému procesu, dojde-li člověk jednou až k němu), začíná snad už být jasné. Ukázat, že není to snadné, i když člověk dostane tu možnost a jde to vlastně samo, je (připomínám) smyslem tohoto mého (poněkud školometského) psaní, ke kterému jsem se byl poněkud neuváženě jednou už uvázal a nejde se mi z něj zatím vyvléci. Snad může posloužit i někomu jinému, než pouze mně samému (namlouvám si a utěšuji se), jakkoli jde jen o nepříliš uspořádané „kamínky z povrchu mozaiky“, z nichž úplný obraz skládá se ne zcela zasvěcenému čtenáři jistě obtížně. A zřejmě i každému jinak, pokud vůbec.

P.S. Dva sonety na dobrou noc (z let 1998-2006):

 

Popravený sonet I

Do smrti vyslat duši kuší…

Kladka se napne, prsty tuší,

rty sevřené, tvář bez výrazu.

A srdce ječí: Zkázu! Zkázu!

A přitom bere do zaječích…

Otravné, nudné srdce něčí!

Jen jeho tlukot stále ruší…

Popravený sonet II

Cíchati (bylo čichati, ale přemrvil jsem to čerstvě na památku pana Cíchy, on už bude snad vědět proč, jestli se to k němu někdy někam donese) síru, krev a broky

i prach i popel, špičkou nože

dělený na dvě rovná cože.

Zas konec sloky.

Ach, můj Bože… (a přidal 2 tečky)

 

A dobrý den.