Osobák v půl druhé nám těsně ujíždí, ale to nevadí. Aspoň si užijeme nejkrásnější nádraží roku 2010. Ústí zpáteční dvakrát (umořuju dluh) a jedna Majda, bratru za 110,- Kč je naše první vydání. (V Šantánu jsme se jen otočili. A pokecali s Tomislavem, co miluje pejsky. Taky tam s jedním chodí. S nádhernou ohařicí. Čipernou. Slovo pro tenhleten odstín hnědé neumím. Zatímco Majda se jí nadšeně věnuje, Paco se začne klasicky potulovat a lustrovat kontejnery. Půjde na řemen, chlapec. Kouká odevzdaně, trochu nám to trhá srdíčko, ale nedáme se. Kačenka si ho vyzvedne, jen co dorazí.) Dáme si nádražní kafe z kelímku za 13,- a gyros za 51,- a cítíme se jako ropní magnáti na cestách. Chvíli uvažujeme o hracím automatu pro děti (takový ten s tím chapadlem, narvaný plyšákama. Matýsek by si to rád zkusil a já bych mu jednu hru za desetikačku i dopřál, ať vidí, hošík, jak se obírá o drobné chudina. Jenomže teče nám z nosu, nemáme kapesník – máme, ale doma – a tak jdeme ještě jednou do trafiky. Papíráče za 4,- Kč jsou naše. Začínali jsme s pětistovkou.. a už se to rozjíždí. Spěšný vlak pohodový, s nástupem na úrovni peronu. Tak ten Majdě vyhovuje a po menších obstrukcích nastupuje. Když si posuneme kontrolu na psychiatrii o hodinu, bude to pro ni menší stres. A pro nás taky. Tahat ji do vlaku je čím dál tím těžší.
V batohu máme prakticky jenom laptop (zkusíme najít nějaké připojení v Ústí.) A ještě foťák – pro jistotu – a taky mobil. Výjimečně jsme ho nezapomněli. Propisku a ptačí pírko. Poslední dobou je začínáme sbírat. Časově se to nápadně kryje s naším obnoveným zájmem o projekt Ikarus. Možná z nich Matýskovi uděláme čelenku. Papírovou. (A bude to chtít pivo. Tenhle blog píšu zkusmo v hospodě a nejbezmasovější jídlo kromě sýrů je tu masová topinka se sýrem. Nefiltrovaný Staropramen to jistí. Mám v sobě už česnečku za 35,- a před sebou ještě zelný salát za 20,-. Ten jsem si mohl odpustit, mám ho i u té topinky. A taky je dost naolejovaný. Dám si ho dvě vidličky jako předkrm. Topinka zase není moc topinka. Z čerstvého, měkkého chleba to ani nejde udělat. Těšil jsem se na křupavou, jak mi ji tuhle vylíčil jeden místní kulinářský expert. No nic, jdu jíst. Topinku za 50,-.. a už je tu to pivo. Právě včas. Majda se ukázněně uložila pod stůl, kde vyčkává. Tohle už umí. A zakřikl jsem to. Bouchly dveře a ona vystartovala. A volá Kačenka. Průser? Něco s Pacem? Ne, akorát že prošvihávám zkoušku. Z té jsem se ale předběžně omluvil, takže dobrý.)
Takže: zapovídal jsem se v galerii (minule bez peněz a v zavřenějším modu jsem si dovnitř netroufal, ale prý by mne pustili i tak) a k úřadu dorazil úderem čtvrté, kdy zavírají. Jelikož jsem si ale předtím předjednal asistenční službu v PDZ na cestu do Prahy, tak to zas tolik nevadí. Sjedu sem ještě zítra dopoledne, jen co se nechám u nás oholit a ošmikat. Přes prázdniny stal se ze mne docela ostudný zjev. Jsem zvědav, co s tím zítra uděláme. Myslím si potají na proužky. On by mne Honzík určitě vzal i „na sekyru“ (teď nemyslím účes, ale bez peněz). Já ale chtěl zarůstat a zapouštět kozlí vzdorobradku. Ten pohled bych vám zblízka nepřál. A ti úředníci, co se o ni spolu se mnou zasloužili, měli by ji mít alespoň tři roky neustále na očích. To by mohla být docela účinná zpětná vazba.
No nic. Balím to, platím: 105,- (nebo 115,-) + nedopité pivko (nechtěl jsem urážet pípníka malým; tak urazím nedopitým a vyrovnám to mizivým dýškem) a valím domů. Alespoň doufám. Zbytek už doklepu tam. Na poprvé tohle úplně stačí.
A co jsme to ještě dneska stihli? Posedět u mariánského pramene (majdulka byla přímo vzorná), B podepsat petici za prezidentskou kandidaturu JUDr. Franze, B zakoukat se na pár vteřin do podmanivě bublající Orlice (nádhera), B vyfotit jedno půvabné grafitti pro Hanku (ona je nemá moc ráda, tyhlety čáranice po zdech) B a pořídit další časosběrné foto s plastikou. To jsme se totiž neudrželi a museli přemístit odpadky z horního oblouku té věci do její spodní podkovy.. a nevyplašit při tom pavoučka. Což si pak vyžádalo dokumentární fotku. B Z galerie jsme odešli s knížkou (knížky jsou naše slabost) a laskavé kustodce (byla moc milá), co v nestřeženém okamžiku nacpala do Majdy půlku dortu, jsme ani nic neříkali. Hodné staré lidi už nepředěláte. B Jinak to bylo s milou a mladou maminkou na zahrádce Sluneční kavárny. Tu už jsme poprosili, ať příště žádné labradory nekrmí, i kdyby jejímu klučinovi olízli cokoli, co má právě v ruce. Že by to klučina přežil, i kdyby to snědl olíznuté, jsme jí už neříkali. Takoví osvětáři zase nejsme. B A mrzí nás, že tu přílohu pražského Metra, kde mělo vyjít cosi o duševních chorobách si asi nepřečteme. Ale není všem dnům konec. (B – takový tvar mají ty bílé, kovové zarážky do knihovny, co nám koupila Kačenka v Ikea. B jako Bryan. Nebo blb. Ale spíš Bryan, když je to velké B. Anebo velký BLB. Vidíte, jak si vážím sám sebe? Vidíme, Jirko. My ano.)
A co jsme nestihli? Sbor, pochopitelně. Hlas máme stejně zapadlý, nějako vyšeptalý, neznělý. (Musíme si už říct o ty naše „knížky“, co jsme tak bezhlavě zapůjčili jedné studentce. Nebo se s nimi už nikdy neshledáme.) A v pátek a v sobotu nás láká Brandejské mámení. Odoláme? Doufejme, že ne. Už dlouho jsme jenom seděli doma na zadku.
Mno, zbylo nám asi 130,- z té pětistovky a drobáků. Je znát, že přes léto byli jsme bez peněz. A jestli jsem zapomněl něco napsat, tak nevím, co. Nevímco. Ale něco určitě, to dá rozum. Zítra se teda jdeme nechat oholit a pro fotky. Projekt Tvář, zdá se, pokračuje.