( vyřazeno z výběru událostí: Konečně natrefil jsem na Danu, co každé druhé úterý rozkládá u náměstí stánek s produkty z Podhájské. Darovanými nůžkami zhypal jsem houfec thují a (pro sichr i) zeravů. Kačenka (nadvakrát) zasadila smrček pro vnoučata. Přijel Artur, že koupí maltu a dohodí nám kamaráda zedníka.)
Napsal jsem do úvodníku předposledního, dosud nedopsaného blogu z 11. listopadu. Aktuální úvodník dnes nenapíšu. Jsem příliš rozptýlený přítomností naší „adoptivní“ dcerky a spoustou dalších věcí (kolem. Ně.) Vlastně ani nemám představu, co chci dnes napsat. Váhám mezi nicem a něčím. Přitom zkouším alespoň přibližně se zorientovat v oblasti genderu a transgenderu. Dozvídám se, že např. Australská komise pro lidská práva rozlišuje celkem už 23 rodů. Nikoli mluvnických, osobních. Tak daleko u nás ještě nejsme. Nevím, zda bohužel či bohudík. „No a co?“ odsekla Beruška a protřepala si krovky. Naštěstí mi došlo, že mám kamarády, se kterými mohu svůj překladatelský potíž konzultovat.
Do toho se curka ptá, známe-li videa s Normanem. Neznáme, no. Nemůžeme znát všechno. Stačí, že k nám doputovala ta s Ylvisima. Na kuchyňském stole (che, už dávno ne!) leží Oprásky sčeskí historje a všude po bytě různé předměty atp. Wtf? Tenhle blog asi píšu jen proto, abych sdělil čtenářům, že tu stále jsem, akorát nevím, jak pokračovat v psaní. Nebudu proto ani léčit.. pardon, líčit své/naše pražské sváteční extempore. Ze všech tří policejních zákroků, jimž jsem se po listopadovém převrtu podrobil, šlo o nejtvrdší. To jsem nenapsal správně. Šlo o první tvrdší. Tak. Kéž už by mi konečně došlo, jak přestat provokovat. Nebo spíš, jak provokovat účinněji a s masovějším dosahem.
Šifra jaz našla společensky akceptovatelnou parketu a provokuje úspěšně, ve skrytu svého bytu. Tím, co má český národ nejrači. Hu morem. Spíž srandou. Kéž by nám všem vydržela až do konce téhle přesluhující doby, který (jak už jsme tu několikrát zmínili) podle nás (resp. podle C. J. Callemana) přišel již koncem roku 2011 a unikl pozornosti mlčící i mluvící většiny.
Možná bych tu měl před koncem roku ještě zveřejnit překlad staršího Callemanova textu o Stromu života. Jaképak možná, nadechuji se k tomu už dlouho a žádná příležitost nezdála se mi dost vhodná. Jenomže lepší už asi nepřijde. Takže:
..to bych ho ale musel nejdřív najít, žejo? No nic. Beztak už není aktuální. Tolik slov a zase o ničem. A další fáze umírání v sedě. Lepší je jít si na to lehnout, vím už ze zkušenosti. Jo, ještě: lokše jsou ony „palačinky“ na fotkách, doplňujících předcházející překlad metafyzického pohledu na mechanismus psychóz. Říká se jim tak, ale i jinak. Jsou z natenko vyváleného bramborového těsta a podávají se nejlépe k huse. Dodávám pro případ, že letošní kulinářský blog nedopíšu ani napřesrok.