Mám před sebou docela slušnou fušku: proměnit všechnu svou nasranost (a značnou část z ní vůči sobě samému) v lásku. Před polednem to se mnou seklo při pokusu připustit k sobě Zlaté světlo. Vypomohl jsem si Reiki, asi tak po hodince se zvedl a (potřetí) zavolal do poradny. Vzali to a řekli mi, že v této fázi už mohu jen eliminovat škody.
Ulevuje se mi. (Dopoledne telefon nebrali a já si začínal připadat jak před maturitou. Ztrácela se mi síla. No, mám to za sebou a potvrdili mi, co jsem tušil a čemu pořád nechci věřit.) Takže vytáhnu oběd z trouby, najím se a budu pokračovat v psaní. (JB)
Stěžovávala si na bolesti hlavy a že se jí zjevují příšerné obličeje. Její muž si to správně vykládal tím, že jeho manželka jako malé dítě prožila chvíli velikého leknutí, kdy se do domácnosti rodičů dostávali lapkové v obličeji strašně začernění. Děsivé okamžiky zápasu s nimi se vryly do dětské dušičky hlouběji, než bylo zdrávo. (LM)
Nojo, seklo. Ale co si pod tím kdo vybaví? Napadá mne při obědě. To se vám začnou sama od sebe zavírat víka, až zjistíte, že skoro už spíte v sedě. A že bude asi lepší jít si lehnout. Nic dramatického. Zvlášť, sedíte-li doma na gauči. To další se těžko popisuje. Už od rána se mne drží tréma. Obavy z pražského vystoupení.
Začalo to už v noci několika sny o tom, jak jsem to pohnojil. Nestihl jsem začátek, nefungoval mikrofon, pletl jsem si ho se žárovkou, neměl jsem připravený laptop, nasral jsem docela dost lidí. Celé dopoledne se mi to ještě připomínalo. A do toho jsem si pustil Fontánu pre Zuzanu. V úvodních titulcích se mi letmo připomněl scenárista Karol Hlávka. Áno, TEN Karol Hlávka. (JB)
Sousedé si říkali mezi sebou, že si ji konšel neměl brát, že ji napadají divné humory.. a hovořívali o tom, jak je tvrdohlavá, že se mnohdy po celé dny nedá z temného kouta domu ani mírnými, ani přísnými domluvami vyvábit. Nebyla na ni pěkná podívaná, měla vytřeštěné oči. (LM)
No prosím, a už to začíná. Původně jsem chtěl začít historkou z pražské Lorety, kde jsem jednu dobu hlídal ambity, s oficiálním titulem průvodce. Jenže teď se mi do ní nechce, do historky. A vlastně nechtělo se mi moc ani do psaní. Co jsem to za pisálka? Raději zas předám slovo. (JB)
Bůh suď, je-li všechno pravda, co se o paní Kuně povídalo: jak řádí, když se ze své sklíčenosti probere, jak horečně drhne i takové věci, které se máčením kazí, jak přestavuje nábytek a hračkou zvedá nejtěžší kusy. Právě ta její síla budila v pověrčivých domněnku, že má spolky s nečistými mocnostmi, a kdyby bylo paní Kunu nechránilo manželství s předním strážnickým měšťanem, mohlo jí být podezření z čarodějnictví nebezpečné. (LM)
Jak o tom tak přemýšlím (o té šlamastyce, do které jsem se nejenom vlastní vinou dostal) a poslouchám k tomu promluvu „našeho pana“ Osha, vidím už docela jasně, jaký jsem to byl naivní blb, tenkrát. A utěšuje mne, že v podstatě zůstal jsem stejný. Chtěl jsem být exemplárně odsouzený? Chtěl. Povedlo se mi to? Povedlo. Změní se tím něco? Sotva. Nepohne-li nikým ze „zodpovědných“ ani případ pana Václava Langera, jak mohl by ten můj? I kdybych ho, díky své proměnlivé kondici, totálně nezvoral. (JB)
Jakmile však obě období minula – sklíčenost i divoká činnost v domácnosti – z paní konšelové byla opět na čas příjemná hospodyně. Proto si nejbližší – i čeládka – zvykli na střídání stavů paní Kuny a měli je za něco asi jako občasnou rýmu nebo stržení v kříži. (LM)
„Vážený pane,
pohledávka ze dne 24.3.2008 na částku 10.356,00 Kč nebyla uhrazena a byla dle platné Mandátní smlouvy předána k vymáhání AK JUDr. Pavel Novák. Vaší žádosti již nelze ze strany ČD, a.s. vyhovět,“ píší mi z drah a já si myslím, že alibisticky. Aspoň, že píší. Možná by nemuseli vůbec. Nevím. Když jsem s paní advokátkou zavedl řeč na toto téma, její ochota se se mnou po telefonu vybavovat rapidně klesla. Nechal jsem toho. Svěřím se sobě a vyšší moci. Komu taky jinému? (JB)
P.S. „Zodpovědní žijí bez dluhů VÍC, NEŽ SI MYSLÍTE,“ vzkázal mi ještě za TOP 09 pan Bořivoj Šarapatka. I proto je asi pan Ivan Langer z těch nezodpovědných vymáhá.
(ukázky z knihy: Leontina Mašínová, Nesmrtelný poutník I – Mladá léta Jana Ámose)