čtvrtek, 17.10.2019
..jsem teď se sebou a madlou doma za paňmámu a děvečku starostlivou, což znamená aktivizovat svou vnitřní ŽENU (pečovatelku), složenou z Marjánky, Terezky, Haničky, Kačenky, Lenky, Pavly, …, už i Rozárky? a dalších, co ještě ani nemají svá jména. A která mi to vypadla? Markéta.
Správně, Markétka s Aničkou, na ty se nesmí zapomínat. Ta jedna šílená, ta druhá bláznivá. Přišly ze světa, který k tobě promlouval z děl géniem posedlých spisovatelů, básníků, malířů. Z děl, která jsi třeba nikdy ani neviděl. Jen věděl jsi, že někde existují na světě. Ty dvě rozhodně patří k těm dětem, co svítily ti kdysi dávno na cestu lucerničkou. Ke Klárce se Zdeničkou, vzpomínáš si ještě, Jiříku?
Vzpomínám, jak bych nevzpomínal? Ty jejich lucerny vrhají sem svůj stín dodnes:
Lucerny na řece, / světelné kruhy. / Stojíme, mlčíme. / Já a ten druhý. / Stojíme, mlčíme, / jako park u řeky. / Tráva tu zbělela / strachem a navěky. / Mlčíme, cítíme / zlou hrozbu hlavní. / Dýcháme, žijeme / – a to je hlavní. / Můžeme bez obav / – a zcela ve shodě – / pouštět lucerny hlav / jako vzkaz po vodě. / Někteří se smrtí / za krkem žijí. / Ostatní ne.. / chám tvé fantazii.
Hele, ten druhý tenkrát.. nebyl jsi to náhodou už ty? Možné to je. Co když jsme právě teď odhalili další tajemství z našeho mládí? Že tenkrát o tom druhém (divokém bojovníkovi v nás) ještě jsme nevěděli, jen jsme ho v sobě a vedle sebe tušili..? A neříkali jsme mu tenkrát ještě Danieli, ale Martine? (Padá Anička z věže / vypadá víc než svěže. / Jak to s ní dopadne, / až dole dopadne, / šílená Anička z věže?)
A teď nám to, ty vole, ještě zhudebni. Ne tudle ptákovinu. Ty lucerny, myslím.
Neprovokuj, kámo. Na to dnes nemám sílu, chuť, náladu.. a taky odvahu.. protože nejspíš ani schopnosti. V hlavě se mi taky ozvala úplně jiná písnička. Původně lidová, skupinou Kantoři kdysi hraná a zpívaná. Jimi nám předaná na desce Pantonu nebo Supraphonu (to musíme ještě zjistit):
Paňmámo, milej jde k nám! / Jakou mu večeři dám? / (repetice) / Večeře hotová, pečínka skopová, / pivečko přinesený / pro moje potěšení. (repetice)
Schválně, jestli dám k tomu z voleje akordy… A začnu od C… (dopsáno kolem půlnoci: …a koukám, že s tím vydavatelstvím je to akési otázne: tak supraphon nebo panton? lídu nebo irenu? bůh suď, ale tu desku musíme ještě někde mít, akoráte už bez obalu, ten vzala voda, když hořelo u Česti v Kochánkách…)
Madla mi přišla připomenout, že je čas na oběd. A chce za to odměnu. No dobře. Půjdeme. I když… ještě chci poděkovat tatínkovi, že jsem se od něj naučil prát ponožky a spodky v ruce. Myslím tím, že jsem získal ten návyk, kterého jsem se v dospělosti docela dlouho zbavoval. A svým dvěma synům už ho nepředal. Za ně už prala naše pračka. Naše pračky. Víc jich bylo. Ale díky tomu svému návyku, co mne tak dlouho a neochotně opouštěl, se teď mohu v době svých manických atak proměnit na chvíli v pradlenu, což má svoje výhody. I když to není samospásné ve stylu: Přeperte si svoje prádlo a vaše mánie odezní. Nicméně během té činnosti poněkud zkrotne. Jestli teda nekecám.
(z nového deníčku alternativně léčeného psychotika)