píše Alexej Mikulášek v doslovu k letošnímu sborníku literárních prací psychiatrických pacientů a profesionálů Kouzelný klíč. Myslím že správně vztahuji jeho poslední slova na svůj příspěvek. (Už jsem ho zase našel, ten sborník, a možná, ještě nevím, z něj dnes budu citovat. Spíš ale ne, založil jsem někam ten papír s poznámkami a nechce se mi ho teď hledat.)
Včera kolem poledního jsem se přehoupl z deprese do antideprese, dnes v noci mám klasickou nespavou a nevím, co roupama. Luxovat a přerovnávat prádlo ale nebudu. (viz, ale raději snad ani neviz mírně dementní a silně demagogický dokument ČT z cyklu o záhadách naší duše) Ve sklepě byl jsem za dne a ještě se tam budu muset vrátit. Nerad, velice nerad. A časem snad ty police…
(„..tak už to Bože vyrvi / a dej mi raději jiné // ROZUMNÉ BŘEMENO / ABYCH MOHLA MILOVAT SVĚT DÁL.“ Prosí Jana Molnárová. Kterou jsem původně citovat ani nechtěl. Člověk míní… být Bohem, tak asi pisatelku vyslyším. Ještěže jím nejsem.)
Odvykáme psichty od ložnice. Rozhodl jsem, že takhle už to dál nejde. Majdě už je půl roku, tak to má za to. Psicht je pes s takřka lidskou tváří. Pro nás labradorský retriever, pro někoho jiného zas nějaká jiná ráce. Řve na to odvykání (ještě nezařvala úplně) deka od švagrové, do které teď frustrovaná Majda vyhlodává díry. Jo…
…tak asi půl hodiny bylo mi dobře na světě. (Ne celkem. V tomto cyklu.) Vychutnal jsem si ji včera v parku. Teď už je mi zas všelijak, ale začínám se těšit na cestu do Prahy. Pojedu vlakem už v neděli, bych zvýšil svoji šanci, že v pondělí o desáté dostavím se do dveří číslo 057 (či nějakých jiných, podobných, mám to na předvolání) k lékařské prohlídce. Pokud si dobře vzpomínám…
…minule vypadala lékařská prohlídka tak, že měli tam pro mne připravený papír se zpětným přiznáním invalidity od roku 1998. Bylo to v roce 2007 (nebo až 8?) a vznikl mi tak nárok na důchod. Do té doby jsem byl invalidou bez nároku a prožíval jedno ze svých nejveselejších životních období. Protože už mi bylo skoro všechno šumák. Skoro všechno.
Z té doby také prý dlužím Českým drahám něco kolem deseti tisíc za zpoždění vlaku. Ten ale zpozdila průvodčí, já jenom odmítal z něj vystoupit. Nechal jsem se vynést přivolanou policejní hlídkou a jedním přičinlivým mladíkem ve stanici Kropáčova Vrutice. (Cože? Kropáčova Vrutice? Nebyly to spíš ty.. no ty.. sakra.. Panenský Břežany? To určitě, ty debile! Tam žádnej vlak ani nejezdí! A víš to jistě? Jasně, že ne! A už neser!)
Na hlídku se muselo čekat, proto to zpoždění. České dráhy prý musejí platit pokutu objednateli spoje, tak mi to naúčtovaly. Co s těmi penězi pak udělá objednatel, nevím. Ani jestli je už dostal. Podal jsem odpor a od té doby čekám. Ještě jsem si ověřil, co dostanu od ČD já, když mi vinou zpoždění vznikne prokazatelná škoda. Krom omluvy nic. Tu sice taky musí někdo „vyrobit“, ale ten bere plat, i když vyrábí něco jiného. Anebo jen tak posedává na židli. Kolik tak zhruba takový posedávající člověk bere, netuším.
Já posedávám v tuto chvíli za hezkých (prozatím zadržovaných) osm tisíc měsíčně, což býval ještě nedávno plat pokladní v naší samoobsluze. Čímž se (v myšlenkovém zkratu) dostávám k úloze a poslání lidské bytosti na této planetě. A k polemice se svým bývalým spolužákem Pájou, co mne svým posledním mailem poněkud zneklidnil. Píše v něm, že rodiny (obě) už nemá a dál to nerozvádí. Vysvětlení jsem z něj nevypáčil, tak od té doby žiju v nejistotě.
Pájovi to může být jedno a nejspíš také je. Mně nakonec také, jen jsem si na to zrovna vzpomněl. Pája si myslí, že bych měl začít dělat něco normálního, něco, co dělá skoro každý, a přestat konečně obhajovat své neudržitelné pozice. Ne že bych si to nemyslel spolu s ním, jenomže nevím, kudy a jak na to. Takže zas po letech pojedu vlakem „na černo“.
Tentokrát se svou vlastní jízdenkou (jako občan tohoto státu jsem snad také „akcionářem“ ČD) a tak dlouho, jak to půjde. Neb chování státem placených úředníků, co svévolně zadržují mi můj plat úředně uznaného blázna, už mi leze krkem. Českým drahám jsem preventivně svou situaci nastínil. České dráhy odkázaly mne na Charitu, Charita na příbuzné a známé. Z nich ale peníze, které mi dluží tento stát, co zve mne přitom k přezkumu, tahat nehodlám.
(Moc rád bych teď ještě citoval básničku na tři slova o slimákovi a berušce od Lucie Navrátilové, ale něco mi v tom brání, tak se omlouvám autorce. Snad příště. To třetí slovo je okno.)
Papír a blbost (jmenuje se to teď. Čí blbost, ptáte se? Tak třeba zaječí. Anebo kolektivní, chcete-li. Společně sdílená.)