Během natáčení (resp. už před ním) jsem si uvědomil, že se míjím s tématem v tom hlavním – nezbavil jsem se závislosti na psychiatrických „lécích“, protože jsem na nich nikdy závislý nebyl. Faktem je, že jsem je nějakou dobu užíval a pak vysadil… a že se mi krátce poté manická psychotická ataka vrátila. Její průběh byl již mírnější a obešlo se to bez hospitalizace. Jakési „samohospitalizace“ jsem si pak v průběhu dalších let nařídil v manických fázích procesu ještě mnohokrát.. a ne vždy mohl (vzhledem k okolnostem) i dodržet.
Nezbavil jsem se přitom (stále chci věřit, že prozatím) svých vlastních závislostí. Stále JSEM ZÁVISLÝ na systému (zdravotního a sociálního pojištění a v červenci mne čeká přezkum) a stále JSEM NEMOCNÝ v tom pravém slova smyslu – t.j. neschopen užívat své vlastní moci ku svému vlastnímu prospěchu.
Pokud jde o to, co mi v procesu postupného uzdravování se bez psychofarmak a vnucované psychiatrické intervence pomáhá, musím (zde na blogu opakovaně) zmínit i památnou větu pana doktora Praška: „V psychóze nepomáhá homeopatie.“ Našel jsem ji kdysi někde na internetu, zdravě se nas-R-al a rozhodl se dokázat (především sám sobě), že jsou to nepodložené kecy. Panu doktorovi tímto ještě jednou děkuji. Nemohl pro mne udělat více a lépe.
To, že ani po letech užívání alternativní medicíny a alternativních postupů nejsem (necítím se být) zcela (!) zdráv a mocen, přičítám nejvíce tomu, že jsem se dosud nezbavil strachu. Mohl bych vše svádět na strach z další nucené hospitalizace, ale to bych nejspíš lhal. Nucené hospitalizace sice byly pro mne silně traumatizující zkušeností, kterou dodnes nemám uspokojivě zpracovanou (a jednu dobu mnou silně cloumalo pokušení vyzkoušet si, jak bych asi sám před sebou obstál během třetí nucené hospitalizace), ale mám dojem, že jde o strach hlubší a (jak to říct?) obecnější povahy. Je to snad strach ze SEBE SAMA, ze své vlastní energie, stále ještě kontaminované zlostí a hněvem? Myslím, že ne tak docela. Spíš je to nejvíc strach z neznámého.. z možnosti prožít a zažít se tak, jak se sám ještě neznám.. to by mohlo být ono.
Pochopitelně, že člověk, který jednou (či vícekrát) pocítil (konečně!) mocnou energii proudící jeho tělem a byl při té příležitosti shledán „nebezpečným sobě a svému okolí“ a následně náležitě usměrněn („zaléčen“), jen obtížně sbírá v sobě odhodlání „pustit se opět ze řetězu“. To, co se povedlo Moni K. během pětidenní intenzivní terapeutické práce se Seanem B. v chráněném prostředí, se tak daří jen zvolna a ve velmi dlouhém časovém horizontu – pokud vůbec. Zlepšení jsou takřka neznatelná a je důležité naučit se všímat si jich a oceňovat je.. a oceňovat také sám sebe (zvlášť cítíme-li se nedoceněni svým okolím).. a stejně tak oceňovat i svého partnera a další „pomocníky“ na cestě (bez kterých by to podle mne nešlo).
Dalším krokem je začít si vážit a oceňovat každého a vše, s kým a s čím se člověk v procesu uzdravování (sebepoznávání a sebepřijímání) potká. I když teoreticky „víme“ už dlouho, že je to nejen možné, ale i nutné, prakticky se to obvykle moc nedaří. Mně osobně pomáhá vzpomenout si (když bývá nejhůř) na Gluma z Pána prstenů. I to, co možná nepůjde nikdy uzdravit, může mít v našem příběhu svůj „vyšší“ (nám ještě neznámý) smysl. Přijmeme-li jako fakt, že to k nám (do našeho příběhu) patří, když už se to jednou objevilo.
A dokud nebude zas o něco lépe (anebo prostě jinak), užívejme si života po svém. Tak, jak se nám to právě daří. Máme tu k tomu přece pomůcky, které nám loni dokonce zfilmovali. Co víc bychom ještě chtěli? Snad (v češtině) už i tohle?
pozn.: tento text sem nedávám proto, že bych s ním byl spokojený. spíš proto, že jako text je mi odporný.