Jak vidno, avizuji své dnešní psaní co spontánní výtrysk (z hlubin trýzněné duše.) Mrháme. Tady mne malý (vím, už vím.. jen síla zvyku) stručný etymologický zklamal. Neříká nic, jen staré. Děkuju. To jsem si pomohl. O nic lepší není to ani na netu. Zjistil jsem, proč asi říkalo se po pražsku zoun.. tak to jsem snad ani nechtěl vědět (jak ale hned se ukáže, bude se mi to ještě hodit), a pak, že podobně jsou na tom i anglicky hovořící čtenáři tohoto blogu (a že jich je a bude!) se svým squander. To prý (to slovo) použil poprvé Shakespeare (ten chlapík, co vlastně ani neexistoval, anebo existoval, ale neuměl pořádně psát, natož veršovat v blankversu) v Kupci Benátském.
Pro jistotu tedy: plýtváme, marníme. Nechci dnes váznout v bažinách své nepostačující jazykové vybavenosti. A nebudu je (ta slova) dál rozebírat. Na srdci mám už pár dní jinou věc: narazil jsem nedávno na esej
( http://www.susandoreydesigns.com/insights/pasteur-recant.html) jedné anglicky píšící dámy, v němž vyskytuje se (i českým netem kolující) zmínka o Pasteurově předsmrtném výroku na adresu svého méně známého kolegy a souputníka, potažmo odpůrce a soupeře. Existují dvě varianty výroku.
V jedné se Pasteur omlouvá přímo Bechampovi, jehož vědeckou reputaci i kariéru prý záměrně pošpinil a zničil a přitom překroutil a přivlastnil si výsledky jeho výzkumu. Ty pak využil k budování kariéry a proslulosti vlastní, založené na donebevolajícím (a dodnes přetrvávajícím a šířeném) omylu. Nebo spíš záměrné lži? Ve druhé variantě měl Pasteur zmínit svého a Bechampova předchůdce a učitele profesora Bernarda.
Předmětný výrok (byl-li kdy pronesen) zní přibližně takto: „Ten a ten měl pravdu. Já jsem se mýlil. Mikrobi nic neznamenají. Terén je všechno.“ K obnovenému pátrání mne přiměl článek dietoložky Margit Slimákové (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/margit-slimakova.php?itemid=20155) Zabíjení není řešení, relativizující mikrobiální (Pasteurovo) a hygienickou (vlastně původní Bernardovu a Bechampovu) hypotézu. Je možné, že kdybych méně psal a více pátral, nepodléhal bych tolik emocím a své frustraci bych se obloukem vyhnul. Něco na tom bude. Ostatně, postupně smiřuji se s myšlenkou, že všechen náš stres pochází zevnitř. Z našeho těla. Z naší buněčné paměti. Tam je potřeba se obrátit pro nastolení pocitu pohody a klidu. Který i lepší kondici a tím i zdraví přinese. I snažím se o to. A nová metoda zdá se, že prozatím se mi osvědčuje. Bože, už to tak vypadá.
Faktem však zůstává, že zatímco jméno Pasteur zná v této zemi (především díky jím vyvinuté metodě zvýšení trvanlivosti potravin) prakticky téměř každý uvědomělý občan, o Bechampovi natožpak Bernardovi vědí jen nemnozí. Už tento zjevný nepoměr by měl být pro nás pro všechny varující. Zvláště, když v poslední době (jak už snad jednou jsem tu psal) začínají se výrobci zdravých a chutných ovocných nápojů chlubiti i tím, že všechna ta jejich pitíčka jsou zcela paskalizovaná (a proto nejen čerstvější, ale i chutnější), a ani trochu pasterizovaná.
Proč tedy se zneklidňuji? Vždyť měl bych přec jásat! (výkřik(!) – pozná se podle vykřičníku na konci) Nová (spíš nově aplikovaná) metoda šetrné konzervace je na světě a nám spotřebitelům se jen otevírají další (dříve netušené) možnosti a prostor pro rozhodování a používání vlastní hlavy. Jenže jde také o to, čím byly ty hlavy v procesu našeho civilizování krmeny, co bylo do nich lito a vtloukáno. Aby nás, nezvedené divochy a žhouny, soudružky vychovatelky vycepovaly v poněkud nedomrlé (jak citrón zelené a křída bílé) novodobé nevolníky.
Co nejen si svého nevolnictví ani nevšimnou, ale ještě budou pochybnou možnost (a dnes již nepopiratelnou nutnost) trávit hodiny a hodiny v záři mrtvolně blikajících monitorů všelijakých PC, desktopů, laptopů, palmtopů a nailtopů vynášet do nebes co neskonalé blaho a civilizační výdobytek, pro který měli bychom se samou vděčností a úžasem nad jeho samospasitelností a světoborností váleti v prachu, opadávajícím s botek všech příkladných velikánů naší hluboko pod jejich úroveň pokleslé doby. (Zatímco po našich hrbených hřbetech stoupají k pomyslným výšinám.) Billem Gatesem počínaje. A botky ty každý den nejméně sedmkrát přeleštit, abychom na tomto světě my nehodní nezacláněli zbůhdarma.
Poněkud jsem se tu rozohnil, koukám. Snad proto, že blížím se již k závěru své dnešní porce marného mudrování a nechci nechat čtenáře chladné? By rozhořčeni a rozpáleni doběla vylétli od těch svých monitorů a vzali už konečně knihovní univerzity a profesory útokem? Kde je náš zasloužený Bechamp? Proč jste nám ho takovou dobu tajili? Co jsou to mikrozima? A priony? Co víte o… (a víte co? Necháme toho.)
„Západní civilizace nakonec vystoupaly nahoru jako dým komíny koncentračního tábora,“ říká se ve zfilmované divadelní hře The Sunset Limited. Kterou si chci už konečně na svůj ňuňuňu monitor pustit. Když už jsem jednou v tom zaslouženém důchodu. Předčasném. Invalidním. A trnem v oku. Chodí mi (až na výjimky) pravidelně. Každý měsíc. Můj důchod. Má penze. Penízky moje milované. Potěšení mé duše i oka. Zlatíčka – sluníčka. I díky vám, moji milí. A právě tak i vaší vinou. Tak si to zase přeberte. Miluju i vás. Všechny. Takhle na dálku a přes monitor je to až nesnesitelně snadné. Hezkou a prodlouženou víkendu.