doporučený klip: zde
hudba: sonic aid
V bačkůrkách od maminky a s ošoupanou papírovou páskou na levém zápěstí píšu tenhle blog. Přežil jsem blízké setkání třetího druhu s osobou a fenoménem Teal Scott. Až na obvyklou bolest hlavy z nevyspání, zdá se, že ve zdraví. Otestoval jsem tak soudržnost svého kontejnmentu (výraz převzatý od pana Luboše Kobrleho, kterého tímto srdečně zdravím), což bylo hlavním (nikoli jediným) důvodem, proč jsem do toho podniku (div že ne po hlavě) šel.
Páteční odpoledne ve Veletržním paláci probíhalo v duchu jemných synchronicit. Máme „rozpracováno“ setkání zájemců o HRA (Harm Reduction Approach) a myslím tak především na ně. Na setkání, i na ty zájemce. Hlavně, zda vůbec „existují na světě“. V USA už ano. Nevím, zda také u nás. (Či v Anglii.) To ukáže čas. A proč se vůbec starám? Asi že zrovna nemám lepší zábavu.
(střih) Nikola Tesla správně tušil, že komutátory nejsou nutné. Jeho profesor ho kvůli tomu před ostatními studenty zesměšnil, ale Tesla se své myšlenky nepustil, i když ho přiváděla k šílenství, protože nemohl najít praktické řešení problému. Před totálním nervovým kolapsem ho nejspíš zachránil jeho maďarský přítel, který ho nutil k pravidelnému cvičení a procházkám. Řešení přišlo k Teslovi na jedné z procházek v záblesku jasnozřivého okamžiku, prostřednictvím Goethova básnického díla, které Tesla miloval a často citoval zpaměti.
Géniem obdařený autodidakt tak nepřímo pomohl géniem postiženému vynálezci zbavit se mučivé trýzně. Svět, ve kterém nyní žijeme, vznikl nejen díky spojení dvou velkých duchů (básníka a technika), ale i díky tomu, že altruista Tesla se velkoryse vzdal svých podílů v Morganově firmě, aby umožnil „bezbolestný“ přechod právě zaváděné a přitom již zastaralé technologie výroby a rozvodu elektrického proudu na novou – revoluční. (viz knihu Nikola Tesla psychologa a grafologa Marca J. Seifera)
(střih) „Půjdeme sázet s vědomím, že plody sklidí někdo jiný?“ ptal se (pokolikáté už) festivalového publika pan Kříž Karel v sále S3. Zas mírně přetáhl vymezený čas a stejně ještě stihl zahrát na fujaru. Festival se teprve rozjížděl (dá-li se něco takového tvrdit o podniku, setrvávajícím na místě) a návštěvníků bylo pořídku. Měl jsem namířeno na přednášku o Aura-Somě a Schüsslerových solích, a tak jsem jen lehce vdechl připomenutí, že existuje BudoucTnost, Stezka cti, Svět stromů a Česká konference.
O něco později mne do křesílka u hlavního pódia přibil pan Vincent Bridges, svou přednáškou o hermetické revoluci v Praze. Maturoval jsem z dějepisu (na přírodovědné větvi smíchovského gymnasia, tehdy již gymnázia) a o dějinách vím celkem prt. K dějepisu jakožto maturitnímu předmětu jsem se upnul proto, že umožňoval člověku vyprávět příběhy. Už tehdy jsem ale měl potíže s daty, kritickým myšlením, interpretací faktů (a historickou přesností). Nakecat vám totiž mohou kdeco. A ověřovat si fakta nás na gymplu nikdo neučil. Kdo chtěl odmaturovat, musel se umět změnit v papouška.
O několik desítek let později se na třídních srazech dozvídám, že někteří spolužáci otmadurovali z ruštiny, aniž by rozuměli tomu, co říkají. Na základce se/je základy jazyka nenaučili, a na střední škole už na to bylo pozdě. Rozjetý vlak se kvůli vám nezastaví, nezatáhnete-li za brzdu. Jenomže naše gymplo takové brzdy snad ani nemělo.. ? Dalo se jedině vyskakovat za jízdy, a někteří osvícenější spolužáci tak i učinili. Bylo jich pár (bezpečně vím o jednom) a já se k nim nepřidal. Spokojil jsem se s občasným (všelijak omluveným) záškoláctvím.
Naštěstí (naštěstí?) jsem nemusel maturovat z němčiny. A neměl povinnou latinu. To by se pravda o mých uvadajících kognitivních funkcích vyjevila dříve a zřetelněji. Jenomže o pravdu tehdy ve vzdělávacím procesu nešlo (a většinou nejde ani dnes). Takže nás gymnaziální lokálka vysypala na další přestupní stanici intelektuálně nedopečené nedovařené, a ve většině případů (troufám si říct) i duševně postižené.
Protože o to, že student má i duši, se na našich školách dodnes čerta starají. Nemají to v popisu práce. A proč by také měli mít? Namítne nejeden čtenář. Vždyť od toho přece škola není. (Existence školního psychologa/psycholožky na škole je dnes odvislá od vůle a umění ředitele či ředitelky sehnat pro něj/ni peníze.) Že není? A já si myslím, že být by měla. Bez ohledu na lidské duše se podle mne kloudně vzdělávat nedá a nemá. „Pojď sem, dítě, uč se moudrým býti.“ „A kdo mne tomu naučí?“ „Já, s pomocí Boží.“ I když, svým způsobem to bylo dobře, že o naše duševní potřeby se za socialismu na školách zásadně nedbalo. (Tím nechci říct, že dnes je tomu výrazně jinak.) Nebyli jsme tak alespoň důsledně cepováni a mrzačeni v duchu jediné pravé doktríny. Duše sice hladověly, leč nebyly předčasně lapeny do sítí některé z oficiálních věrouk.
Důsledky tohoto vlastně liberálního přístupu projevují se v českém (a slovenském) národě dodnes. Vyhládlé duše zoufale hledají nějakou (jakoukoli) potravu. A objevují se i první.. co? Chtěl jsem napsat plody (kyselé, sladké, trpké?) tohoto celonárodního půstu, ale na ty je ještě brzy. „Rašení(!) pupenů vlévá se do květů..“ (napsal jsem kdysi nepřesně, posléze opravil a stejně nedodržuji, protože pučení pupenů zní prostě blbě. A rašení lze chápat i jako poetickou zkratku, i když tak nebylo zamýšleno). „Raší, pučí, kvete, zraje.“ (napsal jsem o něco později v jedné z říkanek, již o něco přesněji). O Callemanovi a Stromu života neměl jsem tehdy tušení. (Ni o růži, tak sladce vonící v srdci našeho zahořklého světa.) A Vincent Bridges měl v té době už trpět těžkou degenerativní nemocí. Dnes měl by být teoreticky (jak tvrdí on sám) mrtev. („My nežijeme, my jsme život!“ říká Teal Scott. A umíráním zde na Zemi se jenom přibližujeme svému výchozímu stavu. Své původní vibraci. Vibraci Zdroje.)
Jenže on (V.B.) nejenže žije, ale usadil se nám tady v Česku. A co my s tím? Počkat. Cože to říkal o anglickém králi a jeho nepomoci českým stavům v roce 1420? Jestli jsem dobře slyšel, a Fridrich Falcký se v jeho verzi oženil s Alžbětou, pak musel to být on sám, a to mi nesedí. (Alžběta přece…) Jsem z toho zmatený a budu se muset podívat do knih. I jinam. Třeba to pomůže. A třeba taky ne. Ale hlava zas bude mít na chvíli nějaké zaměstnání. Protože přežila/přetrpěla s námi (po páteční přednášce) i sobotní seminář Teal Scott (které, na rozdíl od Vincenta, je nám tak přirozené tykat) a nějakou odměnu za to si zaslouží. Tak si ji dopřejme. „Ale ne (prozatím) veřejně.“ (A ne zas přespříliž.) Jen ještě tu bajku (z našeho holanovského období a půjdem vstávat):
HYBAJKA
Ráno barví vínem slánku,
drhne spánek uplakánků.
Mokrým smíchem solí stvoly,
do papučí tluče holí.
RAŠÍ, PUČÍ, KVETE, ZRAJE…
Voní čajem. Konec bajky.
A stále rozepsaný blog o mayském kalendáři a roce 2012 snad někdy příště.