—
riotous (barvivý, hlučný, hýřivý, neukázněný, odbojný, výtržnický, buřičský, prostopášný)
Pro sichr připomenu, že Paco je nazrzlý třináctiletý labradorský retriever, tatínek tříleté Majdalenky. (A devíti jejích sourozenců, co ňafaj a vrtěj ocáskama někde jinde, než u nás. Dvě kompletní hokejové pětky by se z nich klidně daly setavit. Kdyby teda psi hráli hokej.) Po našem návratu z konference CrazyWise (loni v prosinci) začal Pacovi růst z levé přední packy nádor. Odborně fibrosarkom. Což víme až teď. Začalo to jako malý tmavší flíček. Víc flíčků. Rozrostl se akorát jeden. Docela dlouho jsme to jen sledovali a nevěděli, co s tím. Poté, co se sarkom sám od sebe během jednoho dopoledne vytvaroval do podoby ženského ňadra (nechyběla ani „bradavka“) nebo spíš ve chvíli, kdy jsem si toho všiml, se během chvilky pronikavě změnil.
Splaskl a začal se rozlézat do stran. Velikost měl zhruba lidské pěsti. Pak jsme Paca dvakrát po sobě neuhlídali, takže si do stále uzavřeného a kůží překrytého útvaru několikrát hryznul. To už bylo jasné, že bez psího doktora to dál nepůjde. Že Paca mezitím ranila mrtvice, jsme ani nepostřehli. Nevšimli si toho ani na veterině. Až při třetí návštěvě.. a to už v jiné ordinaci. Kamarádka ho mezitím ještě ošetřila Dornovou metodou (to jsme si ještě mysleli, že se motá z toho, jak odlehčuje přední pacce).
Dnes je Paco po operaci, v rekonvalescenci. Byli jsme upozorněni, že nádor se nepodařilo odstranit beze zbytku (prakticky to prý u tohoto typu ani není možné) a může se znovu začít rozrůstat. Tak se s tím učíme žít.
Jsem právě v dobíhající manické fázi, poněkud rozvolněný, mírně dezorientovaný v čase a prostoru. Má žena po konstelacích je na tom podobně, ale přece jen o něco „lépe“. V pondělí tvrdila, že sobotní konstelace byly včera (v neděli). A to si stavěla jen náhled. Já žil v pondělí (předevčírem) večer asi hodinu v domnění, že už je čtvrtek. A podle toho se i choval. Usínám v této etapě (spíš ulehám) několikrát za den, když si to dopřeju. Snažím se si to dopřát. Alespoň na chvíli. Teď ale zase zvedá mne z gauče boxlakrosový turnaj (přímý přenos na mayo… totiž playo.tv) a potřeba dopsat (poskládat) tenhle blog ještě v tomto týdnu.
Mám pomalý počítač a obraz se mi cuká, takže si pouštím spíš zvukovou kulisu a občas mrknu na skóre. Němci (Bundeswehr) vedou nad Turky 5:2. Dopoledne jsme s bráchou po telefonu rozebrali „situaci“, poměrně v klidu. On mne vydrží poslouchat bez přerušování, já jeho v tomto svém rozpoložení dlouho ne, i když se snažím. Potřebuju klást doplňující otázky a na to zas Tomáš není zvyklý. Kačenka už ano, ale taky ji to často dráždí. Irituje, jak říkávám navykle.
Rozečtenou (spíš nezačatou) mám (na hromádce jiných knih a časopisů; ilustrační foto nepřikládám) knihu od nejmenované autorky. Nejmenované proto, že prý dostala za tu svou špatně sepsanou ukázku vlastní tuposti Pulitzerovu cenu, což zase (pochopitelně) dráždí mne. Navíc ani překladatel knize na cestě k českému čtenáři moc nepomohl. A nemyslím si to jen proto, že nezačal jsem číst od začátku. Ona i Kačenka tu knihu kdysi odložila založenou na str. 51 (!) a už se k ní nevrátila. Faktem ale je, že společnými silami jsme včera už alespoň část jedné kapitoly přelouskali a jakž takž pochopili, co nám chtěla autorka sdělit. I když ne úplně.
Jeden příklad za všechny: Černohlavé housenky můry bourovčíka borového se přemisťují v noci po hedvábných vláknech natažených mezi borovicemi. Přecházejí po nich v dlouhých řadách těsně jedna za druhou, jako by k sobě byly přilepené. Každá housenka klade své vlastní vlákno a přidává ho k tomu, které položila její předchůdkyně. (Pokud z tohoto popisu někdo bez předchozí znalosti věci pochopí, co se při onom nočním přemisťování housenek děje a kde se mezi borovicemi vezmou natažená vlákna, má u mne jedničku s hvězdičkou za tvořivou představivost.) Některá neporozumění textu šla/jdou v mém případě i na účet právě probíhající manické „ataky“ a nekoncentrovanosti, leč rozlišit kupříkladu „půdu“ od „půdy“ (zeminy v květináči) a ušetřit mi tak několik „bezesných minut“ tápání v textu a nad ním, mohl už překladatel. Pro neznalce základních kapitol ze života hmyzu představuje četba této pasáže knihy skutečné martyrium. Možná si je zaslouží..?
Tupý jsem daleko víc jak autorka a píšu daleko hůř jak ona. Na příští Pulitzerovku (kdo jiný už měl by ji dostat?) to ale u sebe nevidím, bo nepíšu v Americe. Škoda, měl bych určitě šanci. Tak letos zase jen Kouzelný klíč, bo mnou loni oblíbená Proseč Terézy Novákové se pořádá obrok. Ještěže tak.
ooo
–Nedělit poezii a prózu je jen hra na soutěž, nesmysl. A jinak ono pacienti vs. (?!) personál? – Segregace. V čemsi blahosklonná, že dává šanci skutečně těžce poškozeným, léčbou a až podnětovou deprivací, se zúčastnit. Jenže ti snad mohou nesoutěžně, ne? Takže paranioa napovídá, že by nebylo košér, aby pan primář mohl skončit za schizofrenikem-chronikem, který se v tom životě jenom pak bezútěšně plácá? Když si vzpomenu na ukázku se sbírky básní jednoho nejmenovaného primáře, tak mě ještě teď mrazí v zádech a svírá na hrudi (autora bych, usuzuje dle básní, nechtěl „potkat v temné uličce“). Kdybych někomu řekl, že to napsal, že autorem je někdo, kdo za zdmi blázince strávil mnohem (nesrovnatelně!) více času třeba než já, obávám se, že by leckdo uvěřil, ovšem neměl by jej za toho, „kdo třímá v ruce ony pověstné klíče“. Má zaujatost a hněv? Jistě. Ale skutečně bych dotyčnému nepřál, aby „se o tom hlasovalo“, na kteréže straně stojí, do jaké množiny, kategorie náleží.–
ooo
—
Vložil jsem čerstvý komentář nejmenovaného kolegy psychotika (nemá to slovo rád) k ještě neuzavřené kauze „Bryan píše pořadatelům nejmenované literární soutěže“. Osobně se domnívám, že právě schopnost nejmenovaného primáře proniknout v poetickém vzepjetí až do temných hlubin své duše by mohla být zárukou, že v temné uličce mi nepůjde hned po krku, případně po něčem jiném. Jistý si tím pochopitelně nejsem a ještě méně tuším, jak se pan primář projevuje na svém pracovišti, ale pokud „řádí“ pouze „na papíře“, jen houšť, říkám si. Alespoň nám (na rozdíl od jiných) o sobě cosi sděluje. Na fotografii je mi sympatický, osobně jsem se s ním nesetkal. Pro odlehčení jsem si včera pustil dokument z cyklu Byl jednou jeden film o natáčení Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Doporučuju. Keseymu tam říkají Kýzy. Snad proto, že cyklus točili Francouzi? Nebo se to tak vážně čte? Organizátory soutěže nechám žít a (věnovat se) jejich užitečné práci. Nic jiného si asi nezaslouží(m).
A dám si zas chvilku lakrosu (Kanaďani s Poláky, 8:0) a čtenářům příležitost „poučit“ se u odborníků:
Akutní psychotické stavy u afektivních poruch
V popředí těchto poruch je vystupňovaná patická nálada.
Manická epizoda se projevuje chorobně zvýšenou aktivitou, mnohomluvností až logoreou, kdy se řeč stává pro myšlenkový trysk nesouvislou, zvýšeným sebevědomím, množstvím nepromyšlených plánů, lehkomyslností, rizikovým sexuálním chováním, rozhazováním peněz, sníženou potřebou spánku; expanzívní nálada u psychotické mánie vede k megalomanickým bludům, mohou se objevit i halucinace extatického rázu. Subjektivně se většinou cítí výborně, „tak jako nikdy“, takže jeho přesvědčování o nutnosti terapeutického zásahu bývá dosti náročné.
Terapie: v akutní fázi nutno (sic!) aplikovat injekční antipsychotika I. nebo II. generace, možno použít i vyšší jednorázové dávky benzodiazepinů (Diazepam, Rivotril), zajistit psychiatrickou hospitalizaci. Podávání stabilizátorů nálady za účelem okamžitého zklidnění stavu nepřinese žádoucí efekt; u hypomanických stavů, které nevyžadují bezprostřední řešení a kdy je pacient svolný ke spolupráci, je však nasazení lithia (předem vyšetřit clearance kreatininu!), případně karbamazepinu (sledovat bílý KO + diferenciál pro možnost leukopenie!) a valproátu, zcela na místě.
Depresivní epizoda vyžaduje rychlé řešení, pokud se její symptomatika prohloubí do psychotického obrazu s melancholickými bludy -ty mohou mít nejčastěji ráz hypochondrický nebo autoakusační s velmi vážnými sebevražednými úmysly nebo odmítáním přijímat potravu. Takový stav bezprostředně ohrožuje život, pacient je zcela bez náhledu, mnohdy odmítá komunikovat, takže v rámci prvé pomoci je třeba zajistit bezodkladnou psychiatrickou hospitalizaci; pro převoz je vhodné injekčně aplikovat antipsychotika nebo benzodiazepiny ve výše uvedených dávkách.
celé: http://zdravi.e15.cz/clanek/postgradualni-medicina-priloha/akutni-psychoticke-stavy-272925
Tolik odborníci. Faktem je, že před svou druhou a zatím poslední nucenou hospitalizací jsem nejspíš „jel“ mánii i depresi zároveň (tzv. černá mánie?), takže to se mnou v RIAPSu neměli lehké. A faktem také je, že jsem jim na jejich návrh (převoz do Bohnic) kývl. Stejně jsem si pak později v papírech přečetl – nucená. Takže, kdybych byl tenkrát čistě z rozmaru a z hecu nekývl..? A faktem také je, že právě ta 2. nucená mně konečně „otevřela oči“. I když ne zcela dokořán. Na to si ještě počkáme.
ooo
Tourists can often be seen expressing dismay as they stumble across the calendar adorning gift stands close to the Vatican, before snatching a peek, handing over €10 to the vendor and scurrying off.
—
dismay (zděšení, hrůza, strach)
scurry (cupitat, utíkat, pelášit)
ooo
Jo, ve Vatikánu, tam to žije! celé zde
Jo.. a výstafka v Čajce se rozrostla o nový expunát. Zapomněl jsem předeslat v perexu. Ono to není zas kdovíco. A ve „šmajchlu“ se mi už hromadí další. Dva až tři.