Nejen lid a nejen dějiny, táhlo mi hlavou cestou z Brandejsa. Šel jsem pěšky, cyklostezkou a pozoroval vlastní vystrašenost. Lekal jsem se zvuků, stínů, všeho, co připomínalo cokoli lidského. A to nemám s lidmi kdovíjak špatnou zkušenost. Stačí, že mají jiní a podávají o ní (svá) svědectví.
Jako třeba ta paní, co za druhé světové války jako malá holčička putovala s vlky a lidem se raději vyhýbala. Napsala o tom knihu a tu knihu zfilmovali. Ne moc dobře. A český dabing to dorazil. Autorka příběhu nakonec přiznala, že to všechno byla fikce. Že ji válka připravila o rodiče, je ale fakt. A nebyla to žádná válka, byli to konkrétní lidé, kteří se v té válce za válku schovávali.
Že pak vyrůstala v rodině, ve které se cítila jako vetřelec, a že při tom unikala do světa fantazie, jsou už jenom následky toho (zlo)činu. Vlekoucí se s ní a s námi všemi dodnes. Pro někoho je to jen další důkaz přeholocaustovanosti společné dějinné reflexe. Archiv památníku holocaustu prý přetéká vymyšlenými příběhy, které se nebozí francouzští školáci budou muset učit zpaměti.
Co žák, to příběh. A vycucaný z prstu. Protože „takhle to přece nebelo. Takhle my si to nepamatujeme,“ dá se hudrat někde na divadle spolu s babkou Terezou a babkou Klárou. „Za brněnské hradby se Švédové nikdy nedostali.“ A tak nám nezbude, než sami vytáhnout do boje a zkusit převyprávět ten svůj příběh. Příběh o stále probíhajícím holocaustu. Namísto lidských těl už „jenom“ lidských duší.
Tak, jak si ho pamatujeme my. A čekat a bát se, jestli nám někdo uvěří. Protože duše na rozdíl od těla vidět není. A ještě dnes se najdou lidé, co vám budou tvrdit, že koncentrační a vyhlazovací tábory jsou nesmysl a propaganda. A to už se rojí pověsti o nových koncentračních táborech pro nepřizpůsobivé občany EU někde na portugalském pobřeží.
Máme jim věřit? Když víme, že ne všechno, co už jsme prožili, je hned k uvěření? A něčemu z toho zatím nechceme věřit ani my sami. Ne snad, že by se to bylo nestalo. Spíš se nám nezdá, že by to mohlo potvrzovat to, co nám už jiní říkají. Třeba že posmrtný život existuje. A onen svět že je na dosah ruky.
Že naše vědomí není produktem mozkové činnosti, ale je na ní nezávislé. Že existuje i po naší fyzické smrti. Že s mrtvými můžeme komunikovat. Zprostředkovaně i přímo. A tak dále a tak podobně. To vše s naším příběhem zprvu volně, posléze stále těsněji souvisí.
Než ale budeme pokračovat v našem nepříliš souvislém vyprávění, odskočíme si ještě do Litomyšle. Slíbili jsme to Matýskovi a on by byl zklamaný, kdybychom ho zas vyšplouchli. A zklamaný je dost slabé slovo.
A Majda mi říká, že už bych měl končit. Nebo si dát přestávku. Tak já pro dnešek končím. Nebo si dám přestávku.