Jo? A jakou? To pořád ještě nevíme. Nějakou ale ano. Asi určitě. Příští víkend si pro ni jedeme do Proseče. Až tam zjistíme, jakou má taková cena váhu.
Taková ?aličkost
Stojíte v patře za (vlastně před) prosklenými dveřmi uzavřeného oddělení. Tam za nimi je někdo, s kým chcete mluvit. A protože (navzdory konejšivému přídělu „léků“, které do sebe den co den, ráno, v poledne, večer, poctivě sypete) stále ještě „blázníte“, je ta obyčejná lidská potřeba s někým konkrétním si promluvit hodně silná. A neodbytná.
Vidíte tlačítko zvonku. Několikrát stisknete. Nic. Za sklem se vám vysmívají přerušené dráty. Jste paranoidní, takže máte sklony považovat i obyčejný šlendrián za úmysl. Zase vás někdo testuje. Co teď? Jít dolů do sesterny a poprosit, ať nahoru zavolají, vás nenapadne. Nevíte ani, že něco takového je možné. Takže co?
Bušit na dveře, protože na ťukání nikdo nereaguje. Víte, že v daném prostředí a situaci to není nejlepší nápad, ale zdá se vám legitimní. Jak jinak dát světu najevo, že tu, sakra, zas něco nefunguje? Buch, buch, prásk! A ještě jednou! Ať je to slyšet. Přibíhá vyděšená sestra. Kupodivu zdola. (Pokud vás tedy smysly a paměť neklamou. Což často dělají.)
Proboha, co se děje? – Nic. Jenom tu nefunguje zvonek. A potřebuju nutně mluvit s XY.
A to musíte do těch dveří tak mlátit? Proč nepřijdete za námi? My bychom tam zavolaly. – To já nevím, že jde.
Zklidnění na obou stranách a přichází i sestra z patra. Co prý se děje.
Už nic. Jen potřebuju mluvit s XY tady z oddělení a nefunguje vám zvonek.
Nojo, to von už dlouho. Tak já vám ho zavolám. Počkejte chvíli. – Čekáte. Odejdou obě sestry.
Přichází XY. Co se děje? – Prosím tě, umíš akordy na Bednu od whisky?
Neumím. – Aha. Tak nic. To nevadí. Tak čau.
Čau. (Jen letmý návrat do časů minulých. O osm let zpátky. Úvodem dnešního blogu. Pro připomenutí.)
Když takhle někdy slyším mluvit na veřejnosti svoji nejdražší polovičku o našem společném „trápení“, mám chuť se jít zastřelit. Jak je to možné? Myslím si. Kristepane, co to tu vykládá? Tolik let spolu a ona pořád (skoro) nic nechápe a ničemu nerozumí. Tak, jak já bych si přál, aby chápala a rozuměla. To už ten pes mi rozumí líp.
A pak takhle jednou sedím doma s nohama nahoře, palci točím si mlýnek jako pan Prošek, či kdo to v té Babičce dělává.. a najednou mi něco dojde. Až tak, že začnu se stydět. Sám před sebou. Za sebe. A svoje věčný remcání. A nespokojenost. Protože kdy (nebo kolikrát) jsem se během toho našeho soužití pokusil já chápat ji? A jak se to vůbec dělá? Aha.
A tuhle v noci mne zase napadlo: dal bych svůj život za její? Dal? A vypadalo to, že odpověď bude znít spíš NE. Tak jsem si raději neodpověděl. A dneska tu sedím a zrovna teď, jak si to pro nás zapisuju, se to moje tušené NE začíná proměňovat v opatrné KDO VÍ? Co když nakonec ANO? Ale to je jen takové teoretizování. I když dost intenzivně prožívané. Po další probděné noci. Tentokrát teprve druhé v pořadí.
(Jo, jak jsem se tak znovu v myšlenkách probíral těmi svými deseti nezapomenutelnými knihami, ukázalo se mi, že v oblasti sci-fi to jednoznačně vyhrává Bradbury a jeho Marťanská kronika, kterou jsem původně do seznamu ani nezařadil. I když už si z ní nevybavím jediné slovo. V oblasti společenské literatury zas všechno válcuje – též původně nezařazená – Anna Proletářka. I když už nevím – a nechci vědět – , kdo tuhle knihu napsal. Protože takové to: „Budeme do vás střílet.“ „Budete do nás střílet? My do vás také, paní,“ mám v sobě uložené hodně pevně. I s tím závěrečným: „Kupředu, kupředu, Toníku a Anno.“ To jsou mi věci.)
Tak. A už nás to vážně nebaví. To naše neustávající cyklení. Včetně „utrpení“ s ním spojeného. I když je ve všech 3 rovinách (myšlenkové, citové a tělesné) snesitelné. Pokud jde o projevovanou a vnímanou intenzitu, nejde už dávno o utrpení, či trápení.. spíš o nepříjemné prožitky. Dost nepříjemné.
Pokud jde o tělo, pak nejvíce v oblastech čela, očí, nosu, krku a hrudníku. Se všemi pomůckami, co jsem „cestou“ posbíral, se to dá snášet. Stále se mi ale nedaří dobrat se smyslu toho všeho. A konečné (trvalejší) úlevy. I když právě teď, jak tu tak ležíme a bdíme, osm let od naší druhé nucené hospitalizace, je nám zas chvíli dobře na světě. I s tou bolestí hlavy a jiných částí těla. Jsme rádi, že tu jsme a můžeme to všechno prožívat. I když nás to už nebaví. Co s tím? Snažím(e) se to ještě chvíli vydržet.
A jsme rádi, že už nemusíme být (právě teď) zavření (jeden ve všech a všichni v jednom) v té léčebně/nemocnici, kde nás to (tehdy mnohem intenzivněji) prožívané štěstí jednou zvedlo z postele.. a šli jsme s ním na sesternu. Podělit se o ně. S jinými lidskými bytostmi. Protože na nás samotné bylo ho v tu chvíli příliš. A to nepochopení, ta lhostejnost, ten nezájem, to nepřijetí.. (s rutinním: „Chcete prášky na spaní? Ne? Jak myslíte.“) no, vzpomínáme na ně doteď. Protože to byla podle nás ta chvíle, kdy se ta nabízející se šance (na uzdravení) ústavní léčbou promrhala.
V tom jednom jediném, zdánlivě nevýznamném okamžiku. Tak se mi to jeví dnes, s tím osmiletým odstupem.
Přitom nic hrozného na pohled, že? Žádné viditelné terapeutické násilí, žádné kurtování, žádné „zklidňující“ injekce místo „nehumánních“ skotských střiků, nic dramatického. Jenom to rutinní nepřijetí/vykázání jednoho rušícího pacienta. V té rozhodující chvíli. No ale došli jsme si pro ně. To byla ta lekce pro nás a dnes v noci se nám vrátila možnost přijmout alespoň zpětně tu situaci a sebe v ní. Se vším, co k tomu tenkrát patřilo.
Sami. Pro sebe. A možná už nejen pro sebe? Rozhodně u nás doma. Protože doma se léčíme o poznání raději než po ústavech, kde doma (stále ještě) nejsme.
Seděl jsem tenkrát chvíli ochable na prahu sesterny a dál už se nepustil. Možná i proto, že měl jsem v těle zapsanou zkušenost, jak se to řeší s pacientem, co překročí vymezenou mu hranici. Pak nastupuje hrubá síla. Co také jiného? Pořádek je třeba zjednat.
Ale i proto jsem tam tak zůstal sedět, že jsem vnímal, že vážně nemá to smysl. Že je tam mezi námi pořád ta neprostupná stěna. Toho nepochopení. Té hry na MY a ONI. Takže prahová zkušenost? Ve které sám byl jsem tím strážcem prahu? A dnes to zas sám sobě vracím? Pokaždé, když vykazuju Majdu z obýváku? A z ložnice? Protože tam psi ne? Protože přece jen puch a chlupy? A PŘITOM JAK RÁD BYCH SE S NIMI ZAS POVÁLEL POHROMADĚ. Už jsem to doma (jenomže jinde) aj dělával. Když byly pro to podmínky. Tak proč si je tu znovu nevytvořím? Těžko říct. Nejde mi to. Nevím jak. Zatím.
Dělám alespoň to, že když si to dovolím, zajdu za Majdou až na ten práh, co ona pořád ho překračuje, se pomazlit. Aspoň na chvíli. Když už se mi přišla připomenout. A nepřeháním to s tím mazlením, protože nejraděj bych v něm zůstal. Protože Majda je LÁSKA. (I když teda v poněkud neurotickém balení.) A jednou by taky už nemusela chtít přijít. Si uvědomuju. Někdy. (Von teda Paco taky je mazlík, ale… no, víte co? Přijďte k nám a zkuste si to někdy sami. Poznáte rozdíl. Hepčík. Takže je to pravda.)
Káravě zvednuté obočí vedoucí lekařky (vidíte ji a leknete se) druhý den při vizitě a její ňuňánkovské: „Ale, ale, copak to zase bylo včera v noci?“ už byla jen trapná dohra celého toho (dnes pokolikáté již dobíhajícího?) fiaska. Sestřičky podaly hlášení, pochopitelně. Nevím už, co jsem na to odsekl. Něco krátkého. Udržel jsem se a tu blbou (dobře, nebudu urážet nevinné zvíře) tu blbou pani, opilou.. (opilou? opravuji na) uchvácenou pocitem vlastní moci, jsem do prdele neposlal. I když měl jsem hodně chuti. Ale věděl jsem, že tím bych si neposloužil. (Pacientovi, co třikrát jí skočil do řeči při ranním meldování, „upravila“ medikaci tak, aby se příště už lépe ovládal. Jemu to bylo fuk. Mně ne.)
Jinak.. a už aktuálněji: konstelace na hryzání dolního rtu (hryžu se dál) mi ukázala asi jen to, že stavět si všelijaké pokusné a ověřovací konstelace na tělesné symptomy mi moc nepomáhá. Na nějakou dobu jsem tedy (z čisté bezradnosti) přešel k pasivnější účasti v rolích. Krize (znechucení ze všeho a nejvíc ze sebe samého a vlastní neschopnosti) a s ní i velká chuť to vzdát a mít už konečně „pokoj“, přišla asi před třemi měsíci a na poslední dvě konstelační soboty se mi do Centra opravdu, ale opravdu nechtělo.
Nepomáhala už ani představa, že zase uvidím svoji asi nejoblíbenější a nejmilejší „herečku“, úžasně zvládající (a prožívající) jak komedii, tak i drama.. a možná.. jako bonus.. ale to nikdy není jisté.. i jednu takovou hvězdičku.. asi odněkud z nebe. Protože ze země taková snad ani být nemůže. Ta když se objeví, přestávám dýchat.
Nějak (nevím už jak a čím) jsem se ale přemluvil a nepodlehl narůstající skepsi. Až mne to samotného udivuje. A v září jsem si dojel pro hit téhle sezóny: JÁ JSEM LÁSKA. Buďte rádi, že jste neslyšeli, kterak mi to lezlo z krku, a neviděli, jak jsem při tom musel vypadat. Což nevím ani já sám, protože jsem se (naštěstí) neviděl. Ale slyšel. A přežil to. Prozatím.
Domů jsem pak odjížděl s další hitovkou (Lumen de Lumine, Deum de Deo). Doznívala ve mně asi dva dny. Na překlenovací období přišla mi sestava Šaktí Nám Jógy dostupná na síti. Některé z užívaných muder asi nikdy z prstů neupletu, ale tím se teď netrápím. I když malinko mne to zlobí. Jak by ne?
Říjnové konstelace vynechávám, protože svatba. A víte, co? Nejsem sám. Ne ten, kdo vynechává říjnové konstelace, ale ten, kdo vyšel se svými nedořešenými duševními potížemi do veřejného prostoru.
Tenhle ten nejsem sám. A mám dojem, že kolegyně a kolega
http://dagmarbarankova.webnode.cz/
http://vylectese.webnode.cz/
http://schizofreniecz.blogspot.cz/
zvládají to mnohem elegantněji a uspořádaněji. Držte nám (ale i sobě) palce, kdo můžete a chcete. A ti, co stále nechápou, o co nám jde, ať klidně dál nechápou. Co s tím? Snažíme se to pochopit. A vydržet.
P.S. Průvodce bezpečnějším vysazováním psychiatrických léků/drog už je na světě (a dostupný) i v tištěné podobě. Z toho máme (já) velkou (protože nečekanou) radost. Práce na překladu Blackwellovy knihy (Am I Bipolar or Waking Up?) pokračuje. Nevíme, zda přímo vesele, ale zdá se, že přece. A naše e®go se stalo zapsaným spolkem. Prozatím vejde se do výtahu s nosností „tři medvídci“ (ti paňáčkové na piktogramech nám totiž připomínají medvídky) a nejspíš to tak nějakou dobu i zůstane. Uvidíme. A jdeme se dohajat. Máme na to necelé 4 hodiny. Což je právě tak akorát. (Zavěšovat a přepisovat a připisovat a krátit a prodlužovat budu až dopoledne. Takže dobrý den. Dnešní noc napověděla, že jeden dosud neuzavřený kruh se nám po osmi letech konečně uzavírá. Tak se s tím tady veřejně svěřuji každému, koho to může zajímat. A děkuju za tu možnost. A už zase z toho slzím. Až vzlykám. To samým dojetím. A taky štěstím. To není sloveso, ale mohlo by. Být.
Dnes budu odpočívat, což znamená odchrchlávat, protože hlenu v sobě stále mám na rozdávání, a péci svatební chleby. Budu. Snad jo.)
