Nas*)aný šel jsem pak na procházku a do toho Majda se začichala za jedním křoviskem. Nas*)aně začal jsem ji volat (neposlouchala), nas*)aně za ní běžel a ona, jak jinak, dala se též do běhu. Nas*)aně změnil jsem taktiku. Z nějaké debilní příručky mám vyčteno, že když už psa jednou přivoláte, musíte ho pak pochválit, protože poslechl.
Na kom si má pak ale ubožák člověk vybít svoji zlost? To už jsem věděl, že nejlepší bude nasadit nejčerstvější hit (LK), ale chtěl jsem si ten vztek v sobě ještě chvíli podržet, i odložil jsem seanci na doma. S pokrotlou (protože na poměry a naše zvyklosti hrubě a neomaleně vláčenou) Majdou na vodítku obešli jsme kousek parku (jestlipak nám ho také obstřikují Roundapem? doufáme, že ne.. a zjišťovat to zatím nebudeme) a zamířili dom.
Do kostky, co říkáme jí nyní domov. Už jsme to téma tu mírně načali, pracovat dál na něm nevíme jak. Časem začne asi mírně, nakonec nesmírně zavadat. Smrdět nám pod nosem i před očima. A vidět přitom nebude. Ta zdechlina. Co pak? Počkáme, až sama (sama sotva) se rozloží? Puch vyvane? Ivane? Kde domov tvůj? A tvoje (šanelem přelitá) Nataša? Najdeš ji po čichu? Spíš ona tebe. Do háje!
Na to, že mířím zas do depresivních vod mi to nějak moc kecá. Však ještě tam nejsme, to bych nepsal. Zkouším tu prozatím dost neúspěšně odkrývat zákruty své maniodpresivní (a paranodiní) mysli a zas jednou nevím, jak dál. Včera mi před spaním pomohla Truchlivý (kapitola z knihy je podmět), dnes po ránu zdvihl mne z lůžka potřeba odpovědi (podmět si domysleme).
Zde ale odpovídat se nebudu. Zde budu jen tupě bušit hlavou o stěnu – buch, buch, buch, buch, buch.. ať stěna se konečně probere. Ten černej chlapík z filmu Davida Macklera, co zažil dobrodiní ústavní péče a psychiatrických drog, to řekl takhle: „Dávají dětem léky, ale ony chtějí jen pozornost. Všichni potřebujeme jenom pozornost a lásku.“
„Jenom.“ A když sami sobě to málo nedopřejeme? Protože nás to nikdo nenaučil? Protože odmalička nás nebrali vážně? Protože je to nikdo nenaučil?
Podle Callemanovy interpretace Mayského kalendáře a vývoje lidského vědomí nastala doba, kdy je možné začít napravovat „křivdy“ minulosti. Jak se z toho radovat, když začal jsem s tím už před lety a výsledky vidím chabé? Pro změnu třeba zas takhle – buch, buch, buch, tě buch.
Něco málo jsem včera přečetl. V zakoupeném (ty vole! 40 vočí!) Reflexu rozhovor se strůjcem psychiatrické reformy. Před časem odmítal jsem ji zvát reformou, dnes připouštím, že forma se nejspíš promění, obsah však zůstane stejný. Moderace projevů. Tu ať si pánové a dámy v bílých pláštích strčej někam. Za všechny reformátory hovoří jasně a výmluvně jejich předchůdce, pan doktor Jarolímek. Pacienta je třeba oblbnout. Šikovně ho zmanipulovat a poskytnout mu zdání svobodné volby. Z praxe už tenhle přístup znám a moje sympatie si nezískal.
Pan doktor Jarolímek je stále ještě má (jsem setrvačný), ale léčit už bych se u něj nechtěl. Ani by to nešlo. Je hloupé a nemilé přiznávat, že po sedmi letech alternativy se necítím zdráv na těle ani na duchu. Je dobré přiznat, co zjistil jsem nedávno, při neúspěšném završení sedmiletého cyklu. Po celou tu dobu zůstával ve mně strach. Můj úkol je teď pohlédnout mu do očí. Zkouším to všelijak. Použít LK mne ještě nenapadlo. Až teď. A od této chvíle budu váhat.
Dám vědět kdyby něco. A jdu se věnovat Macklerovi. Nebo dřív jinému svému dluhu. A potenciálním příbuzným. Se*)ou mne, ještě se neobjevili. A nemohou za to. Já už ano. Je fajn si to všechno připustit. Dobré játro.
P.S. Když jsem se včera po procházce a dávce LK odvážil promluvit s K., řekla, že mne chápe. Že prožívá něco podobného. Jenom to lépe zvládá. A v tom je ten vtip.