BLOK I (unplugged před pódiem a s využitím moderních technologií) „V první ukázce se vyrovnávám s faktem, že můj příspěvek do soutěže byl odborně posouzen a oceněn. Říkanka se jmenuje JÁMÁM, vznikla spontánně jako reakce na oznámení pořadatelů soutěže a přednáší se nejlépe skandovaně. Nepatří k oceněnému souboru sonetů.
JÁMÁM CENU / JÁMÁM RUCE / JÁMÁM NOHY / JÁMÁM SRDCE // JÁMY PLNÉ / RUKOU NOHOU / PLIC I SRDCÍ / BÝTI MOHOU // HOĎME DO NICH / VŠECHNA TĚLA / VČETNĚ HLAV / AŤ JSOU ZAS CELÁ // V CELÁCH JAM / KDE SNAD SE ZCELÍ / CO JSME DO NICH / NAHÁZELI“
(pozn: Říkanka prošla mírnou úpravou, včera v Proseči zazněla neusazená, nicméně již přijatelná verze m.j. bez plic.)
BLOK II (plugged na pódiu, v ruce tradiční papír)
„Před ukázkou z oblasti oceněné autorské tvorby bych se tu ještě rád podělil o zatím nedotaženou verzi překladu jedné z básniček amerického režiséra Tima Burtona. Nejprve přečtu pokus o doslovný překlad, který mne paradoxně v samém závěru zavedl trochu dál od originálu, a pak uslyšíte uvolněnou (rekreační) verzi, která si nečiní nárok na faktickou věrnost předloze, a chce tlumočit především její emoční náboj:
TIM BURTON
MELONHEAD neboli MELOUNEK
Nešťastný melounek, co s hlavou / V dlaních sedával celé dny / V koutě a přál si už jenom umřít… // Kdyby on věděl, že přání / Se plní dřív, než se naděješ, / Přál by si možná něco úplně/docela jiného, / Než vystříknout pod kuchyňským nožem.
(pozn.: Místo výstižnějšího vystříknout zaznělo v Proseči ještě méně nápadité skončit.)
MELOUŇÁK (ležérně)
Melouňák si děsně přál / umřít, tohle von si přál…
Seděl v koutě, žádný poutě.. / (hlubokej ve tváři žal.)
nebo: Seděl v křesle, hleděl sklesle.. / (a dost sešle vypadal.)
nebo spíš: Ve svym křesle smutnil sklesle.. / (a dost sešle vypadal.) // Jenže vono každý přání / vyplní se znenadání, / Takže poslední, co slyšel, / byl ten vlak, co přijel z Pyšel.“
(pozn.: vnucuje se mi formální narušení – překročení autorovy struktury, viz kurzivu v závorkách; nevím, zda by měl proti němu námitky, ale úplně postačí, že je mám já sám ; tohle se prostě autorům nedělá – teda, nemá dělat)
BLOK III (Kačenka do křesla místo mne, já na stupínky, k jejím nohám)
„Teď bych měl přečíst ukázku z oceněných sonetů, ale přivezl jsem jejich čerstvější pokračování z doby nedávno minulé. Z téhle várky jsem vybral tři, a po několika neuspokojivých pokusech jsem zjistil, že o interpretaci budu muset požádat manželku, kterou teď prosím, aby mne vystřídala tady v „horkém křesle“ a přečetla nám dva až tři kousky, podle situace. Děkuji.
DALŠÍ SONETY Z NOTESU
(pozn.: .. značka pro pauzy)
CO…
se sonety? .. Nevím ani / je-li to dar, .. či prokletí. / Hledám se v namátkovém psaní, / svobodný .. ve svém zajetí. // O patro výš zas hokejista / trénuje. .. Mydlí do puku…/ a já si říkám: .. Bohakrista, / jsem v rozkladu, či v rozpuku?“ // Ležel jsem celá léta ladem / někde .. ve vrchní polici, / přežíral se .. a trpěl hladem. // A teď mám svoji orlici / proměnit v pannu? .. Co s tím vkladem / já, pozůstalý truchlící?
KAM…
se sonety? .. K větě větu / přikládám jako do krbu. / Chci dělit se? .. A sdělit světu, / že se s tím dvakrát nedrbu? // A nač si lámat kotrbu? / Sám .. sobě cestu neumetu / a jiným stavím dálnici? / Jen se jim v jejich cestě pletu. // Raději svoji jehlici / (přiložím ještě jednu větu) / vetknu si někam do hrbu // Sonety svěřím internetu… / a meluzíně kvílící / za oknem řeknu: Teta, jste tu?“
(podle okolností buď já Kačence nebo Kačenka všem)
SONET NA 5 ZADANÝCH SLOV (kapsa, ruka, niť, cíl, klubko)
Mám .. v kapse .. ruku žebráka… / a je to moje vlastní ruka. / Když nasoukám .. se do saka, / lomcuje hrudí srdce kluka. // Košili ..(?) mám (!) .. už bez knoflíků / a všechny nitě potrhané. / Můj cíl .. je tečkou otazníku. / Jak by mne klubko zamotané / vyvedlo zpátky/na svět z labyrintu, / co vyšlapávám do žita? / Poradí/Nezná tu někdo .. nějakou fintu? // (Prý stačí nebýt necita / napovídá mi moje milá. / Ach lásko, tys nám nadrobila…“ (23.9. – 19.10.2014)
BLOK IV (pozn.: závěrečný paralelní sonet sem z technických důvodů dnes nezavěsím; necháme si ho na jindy. Místo něj bych tu chtěl připomenout pana Milana Cilera jeho básní Starý muž, zařazenou do minulého prosečského sborníku:
Můj děda má hlavu úplně bílou / a často uprostřed řeči náhle usíná… / Košile se mu napíná vyhřezlou kýlou / a žije v Javornici, u syna. // Potůček, který se vine kolem jejich chalupy, / zjara splavuje hlínu z rozoraných polí. / Kdysi dávno sem chodili koně pít / a také beránci, psi a těžkopádní voli. // Jméno dostal po svatém Jiří, // ale nikdy se příliš svatě nechoval. // Snad se s ním Hospodin brzy smíří, / až si ho jednou k sobě zavolá… / Můj děda zestárl a zapomíná, co bylo včera, / ale na časy dávno minulé si vzpomene hned. / Na blízkém rozcestí prý rostl vysoký zerav / a pod ním dal babičce první polibek…)
„Děkujeme.“
(Ode mne dnes vše. Reflexi průběhu slavnostního odpoledne s úlevou přenechávám jiným, najdou-li se kde tací.)
A vidím, že JÁMY se nám ještě proměňují: JÁMÁM CENU / JÁMÁM KRUTÝM / JÁMÁM SMRDU- / TÝM I VZDUTÝM // JÁMÁM RUCE / JÁMÁM NOHY / PLÍCE SRDCE / NAŠE VLOHY / atd. viz výše