Blackwellovo video č. 10 se zabývá bludy duchovní povahy, které se vyskytují u většiny diagnostikovaných i nediagnostikovaných psychotiků. Ukazuje se, že podchycení, hospitalizovaní a oficiálně (často i nuceně) léčení bludaři přitom dopadají podstatně hůře, než ti nepodchycení, co si své duchovní blouznění odbudou na svobodě s podporou a ochranou milujících osob. (Varianta, že by to mohli být jejich rodiče, je přitom ta nejméně pravděpodobná.)
Jedním takovým rozšířeným bludem je blud, že jsem Spasitel. Osobně jsem ho prožíval při své první manické atace (a pro první ataku je také typický). Předchází mu ovšem blud, že člověk je mrtvý nebo umírá. Tento zdánlivě nekomplikovaný blud může mít překvapivě mnoho variant. V mém případě šlo (v jedné z nich) o přesvědčení, že už brzy mne má moje vlastní žena zabít (rozseknout mi hlavu sekerou) a že to má vypadat jako sebeobrana.
V těch dnech (šlo řádově o dny) jsem se zároveň zhruba každé dvě až čtyři hodiny (tyto údaje nechť čtenář bere s rezervou) ztotožňoval s postavou Ježíše, umírajícího na kříži (prakticky pokaždé, když moje energie poklesla natolik, že jsem si musel na chvíli lehnout – křížil jsem při tom nohy v kotnících a rozpažoval).
Věděl jsem, že moje neodvratná smrt je nutná, a že jí bude využito k propagaci jednoho veledíla formou skandalózních titulků v novinách – autor překladu napadl manželku nožem! Žena se ubránila sekerou! A byl jsem s tím smířený. Nestalo se ani jedno, ani druhé, natož třetí. Mučednickou smrt jsem si tedy škrtl z repertoáru. (Později se ukázalo, že nikoli definitivně.)
Bludné produkce nicméně pokračovaly i v průběhu mé první hospitalizace, kdy mělo dojít i k „mystické svatbě“, nejen na čistě tělesné, ale i na tušené vyšší úrovni. Potřeboval jsem k tomu svoji ženu, jenomže ta zůstala za plotem. Naděje, že se v ni promění jeden z mých spolupacientů, se ukázala být bláhovou.
Podstatnou část mesiášského bludu jsem si odbyl o něco později, během kratší hospitalizace v Riapsu. Chtěl jsem vzít spacák, celtu, pytel a kázat potřebu nového náboženství po zemích Českých. Chtěl jsem jít ale jedině s bratrem a toho ta představa ( i když jsem pro něj zakoupil zbrusu nový pytel) moc nenadchla. Vlastně ani trochu. A mne to rychle přešlo.
K dalším bludům, typickým pro manickou ataku má patřit vnímání andělské nebo démonické podstaty druhých lidí. Osobně jsem se s žádnou andělskou ani vyloženě démonickou bytostí nesetkal, ale věděl jsem, že někteří lidé jsou ve službách dobra a světla a jiní zas ve službách zla a temnoty. Někdy to nešlo dobře rozlišit. Možná i proto, že hledět jim přímo do očí jsem vždy nesvedl. Někteří (ti skutečně živí) lidé mi výrazně „svítili“. Takových bylo jen pár. Většina tonula v šedi. A pekelníky byli, pochopitelně, ti zamračení a temní.
Že je všechno jen hra a předstírání, mi ale bylo jasné. Věděl jsem, že ostatní (ne všichni, jenom ti informovaní) vědí, jaká je skutečnost, ale nikdy to přede mnou (nahlas) nepřiznají. Takže jsem se musel spokojit s náznaky. A klást záludné otázky. Vzhledem k tomu, že dobří i zlí (ti nejvyšší, na úrovni božských bytostí) uměli číst i na dálku moje myšlenky, to bylo jednání veskrze ……………. (doplňte sami).
Vystavět si v hlavě cihlovou zeď jsem takhle narychlo nesvedl. Ve snaze zachránit (obejít, spojit, dát dohromady) rodinu a s ní i svět jsem (vysvlečený téměř již do naha) dorazil v doprovodu své ženy a obou synů na jeden z pražských mostů (manželka později tvrdila, že jsem chtěl skočit do řeky, ale já zkusil jenom vylézt na zábradlí – jestli to ubalancuju) a ve chvíli, kdy jsem všechny své zakrývací manévry vzdal a rozhodl se pro návrat domů, přijela policie a odvezla mne na služebnu, kde už si mne pak vyzvedli pánové celí v bílém.
Byl jsem právě částečně v roli kouzelníka Žita (teprve s „číslem“ 38, které mi nepřišlo nijak významné) a částečně i krále Ječmínka, a na chvíli chtěl ještě uvěřit, že se schyluje k něčemu podobnému zasvěcujícím orfickým mystériím. Realita léčebny mne ale rychle vyvedla z omylu. I tak mi můj další pobyt v ní něčím připomínal cestu hrdiny románu Foucaultovo kyvadlo.
Ta cesta pokračovala dalších osm let a v ničem nepřipomínala Honzíkovu. I proto, že na ní chyběl nějaký důvěryhodný dědeček. K vědomému sebeobětování jsem se rozhoupal až pod vlivem homeopatické léčby („Není cesty zpátky“, zpíval jsem si k tomu tenkrát) a od té doby se (nikoli naráz a přece jako zázrakem) začalo zašmodrchané klubko našich životů rozmotávat. Po vleklém a nezadržitelném skomírání přišel (a zase odešel) i příliv nové, svěží energie.
Právě teď je vše, jak má být.. protože nemůže být ještě jinak. A protože v těchto dnech (snad stále ještě) vzpomínáme i jednoho náhlého konce zas jiné Honzíkovy cesty, dovolím si tu na závěr parafrázovat Janův známý výrok (o nutnosti bojovat se zlem, na které člověk sám stačí) takto: „Člověk může být jen natolik dobrý, nakolik si sám dovolí.“