Představte si, že by po 2. světové válce nebyly zrušeny koncentrační tábory, stále by se v nich topilo v pecích a „osvobozovalo prací“ a vy byste, jako jedni z propuštěných, chodili kolem jejich zdí. Byli byste bez práce, protože pobyt v „nápravném zařízení“ by vaše celkové zdraví podlomil natolik, že byste už nedokázali roztáčet kola novodobého průmyslu v takovém tempu, jaké je žádáno. Navíc by vám hrozilo, že vás do toho tábora mohou zas poslat na převýchovu, kdyby se někomu na vás nebo na vašem chování něco nezdálo. A teď mi laskavě řekněte, jak by to prospívalo vašemu duševnímu zdraví.
Nebo mi raději řekněte, co je to duševní zdraví. Jak asi vypadá a kde asi roste taková květinka? Na západ od nás se mu říká mentální. Jak je to na východ od nás, nevíme. Hledíme k Západu. Chceme prý k němu patřit a učit se, učit se, učit se už jenom od něj a přizpůsobovat se především jemu a jeho standardům. V takovém případě nás čeká asi budoucnost, ve které bude nejlepší učit se od americké armády, protože:
Americká armáda může být průkopníkem v prevenci a péči o duševní zdraví
Zaměstnavatelé jsou stále více odpovědní za svůj dopad nejen na životní prostředí a společnost, ale také na vlastní zaměstnance. S ohledem na více faktorů čelí komunity veteránů a lidí sloužících v armádě obzvláště vysokému riziku, co se týče duševního zdraví a sebevražd. Jen za posledních šest let spáchalo sebevraždu 45 000 amerických veteránů a aktivních vojáků, což je více než celkový počet mrtvých v bojích v Iráku a Afghánistánu dohromady.
Tato výzva v oblasti péče o duševní zdraví vojáků a veteránů představuje nebývalou příležitost pro jejich komunity, které by se měly ujmout vedoucí role. Americká armáda je největším zaměstnavatelem na světě a její vliv na zaměstnance je prakticky bezkonkurenční. Ministerstva obrany a záležitostí veteránů navíc učinily zásadní pokrok v navyšování schopností svých pracovníků v oblastech duševního zdraví, zjišťování depresí a prosazování léčebných metod založených na důkazech.
Pokud jde o medicínu založenou na důkazech, obecně už se ví, že výzkum jde tím směrem, který udávají investoři. Přesto se nedávno zajiskřilo nadějí a píše o tom i časopis Reflex zde.
Ukazuje se, že místo užívání „léků“ zabírá výrazně lépe změna životního stylu, což bude asi platit nejen u pacientů s Alzheimerem. I když na to ještě nemáme žádnou „evidenci“, takže nám nezbývá, než na ni (pokud množno aktivně) čekat. Zde by se mi líbilo tenhle blog ukončit. Jenže (a dál už nejspíš jen pro ty trpělivější a odhodlané):
O rok dříve vyšel v témže časopise jiný (také „nadějný“) článek. Píše se v něm, že vědci vyvíjejí vakcínu, která by mohla nemoc „zvrátit“. Načež se dozvíme, kolik by taková vakcinace stála a kolik by se ušetřilo, kdyby jen oddálila nástup choroby o tři roky. V závěru článku se uvádí, že tyto vakcíny se testují už také v NÚDZu.
Zdá se, že už je tedy pouze na nás, jakou si zvolíme budoucnost: budeme dál polykat prášky, očkovat se a věřit v lepší příští, nebo si vychováme odborné pracovníky, kteří nám v případě potřeby pomohou ve stáří se změnou životního stylu? Nebo snad takové, kteří nám budou radit a pomáhat učit se žít tak, abychom ve stáří takovou pomoc ani nepotřebovali? To už zní jako dokonalá sci-fi a nejlepší asi bude, zeptat se na to našich reformátorů a vedení NÚDZu. Vzhledem k tomu, že pro tuhle iniciativní partu je třeba Otevřený dialog už celá dlouhá léta tabu, si ale nedělejme přehnané naděje.
V procesu právě probíhající reformy péče o „duševní zdraví“ totiž tahají někteří její účastníci (reformistickou novořečí tzv. „stejkholdři“) za asi ten nejkratší možný konec (pokud vůbec za nějaký). Jakožto psychiatričtí pacienti jsou sice panem Höschlem vyzýváni, aby „vylezli z kouta“ a stávají se i formálními „účastníky“ procesu, ale nemají žádné rozhodovací pravomoci. Totéž (jen v bleděmodrém) platí o jejich příbuzných a známých. Mohou se organizovat do zájmových sdružení, jejich hlas ale v tuto chvíli nemá žádnou váhu.
Do tohoto procesu zapadá (nebo z něj vyčnívá) jiný (soudní) proces, ve kterém na lavici obžalovaných usednou zítra (ve čtvrtek 12.12.) ti, kterým nestačilo bezdůvodně a násilně „léčit“ ženu s vzácnou „autoimunitní poruchou“, ale k tomu všemu se ještě vyřádili na její matce, která se přišla na osud své dcery do nemocnice zeptat. (O celém případu více zde.)
Jde v něm jen o výjimku potvrzující pravidlo, že ústavní péče pomáhá úspěšně vracet psychiatrické pacienty do života, nebo je to naopak pomyslný vrcholek „ledovce“ neuvěřitelné špíny a hnusu, skrývající se za zdmi psychiatrických ústavů? Vrcholek tak ošklivého a tak dobře utajovaného „ledovce“ že o něm nezasvěcená většina nemá ponětí a raději ho nechce vidět, ani o něm slyšet?
Tahle většina se raději dál bude bát nebezpečných „šílenců“, ohánějících se sekerami a noži, než daleko nebezpečnějšího systému, ve kterém, pokud vás rovnou (beztrestně) nezabijí, z vás mohou (opět beztrestně) udělat (a také udělají) doživotního mrzáka, závislého na silné psychiatrické medikaci. Na západ od nás jí říkají drogy. A my stále trváme na tom, že jsou to léky…?