No, řeknu vám, vracel jsem se včera z Práglu vysmátý jako jojo. I když nevím, co přesně to znamená. Představuju si vždycky takový to žlutý jojo, co vypadá jako smajlík. Co představoval si autor toho rčení, nevím. Ani, co představují si ti, kdo je převzali a šíří. Do všech stran světa. U sebe mám ale jasno. Takovej žlutej smajlík na špagátku je to. Začínám si připadat jako šťastný idiot. A možná jím i jsem.
Ale těch životů, těch zmařenejch životů.. většina z nich je mi fakt docela u prdele. A to je refrén.
Vysmátý jako jojo jsem byl sám nevím proč. V pondělí jsem prošel docela slušnou depresí a dělalo mi potíže i jenom vyjít ven, před barák. A k tomu to sluníčko a modrý nebe. Ale vyšel jsem, párkrát. Kvůlivá psům, především. V úterý se ukázalo, že už v depresi nejsem a houpu se do další mírně (ale jen mírně) manické. Nějako rychle a nečekaně. A taky kdovíproč. Co jsem to dělal si teď ani nevybavuju. (Jo, už vím, nešel jsem k Sašovi a seděl doma na prdeli. Mám u ní docela dost už zmařenejch životů.)
Středa byla včera, ráno jsem měl schůzku se sociální pracovnicí, abychom se spolu domluvili na sociální službě, kterou mi poskytne. A ona mi ji nejspíš skutečně poskytne, jenže to už ji nebudu akutně potřebovat. Možná ji nepotřebuju vůbec, tu službu, a je to jenom takový další testík. Inteligence národa.
Ale těch životů, těch zmařenejch životů.. ty jsou mi, tím pádem, čím dál víc někde u prdele. To je pořád refrén.
Do Práglu jsem jel původně na obvodní úřad. Slíbili mi tam ústy své mluvčí, že si mne dohledají, jen co nás ta paní, co se nastěhovala po nás, nahlásí. Jako že už tam nebydlíme. Prý se to takhle a právě takhle má dělat. Tak jsme to takhle a právě takhle udělali.. a čekali. Až si nás dohledají. Zatím si ale dohledali maximálně tak hovno a nám už dochází trpělivost. I proto, že nám ta současná dvojadresovost komplikuje životy.
Jiní to dělají schválně, aby se vyhýbali třeba úřednímu styku. A případným exekucím majetku. My to děláme tak trochu z hecu a mentální nepružnosti. Dlužno podotknout, že oba. A tím myslím mne a moji ženu. Všichni ti naši Matýskové a Terezky se v tom jenom vezou. S náma oběma.
Ale těch životů, těch nezbytně nutně zmařenejch životů.. těma už snad se ani nezabejvám. Což je stále refrén.
Refrén tohodle blues. Pak jsme si to ale bleskově rozmysleli (takže tak mentálně nepružní zase nejsme) a rozhodli se pro návštěvu MPSV. To snad každý (kromě nás) ví, co je. My akorát umíme tu zkratku. A protože jsme si včera (a možná už v úterý) všimli, že se nám od nich vracejí maily jako nedoručitelné, řekli jsme si, že nejlepší bude zajít tam osobně.
Což se povedlo, promluvili jsme si tam s jednou dobrou duší, která nás utáhla na vařené nudli, což v našem stavu nebyl zas takový problém a pak už to jelo… v podstatě samo. A od ničeho k ničemu, dá se říct.
No, vidím, že tohle bude osobní blog. Protože sdělovat světu, že se nám cestou opět připomněla Panenka Márija (v zahradě pod Emauzy má sochu, ale nemůže se k ní; teda, nemůže se k ní tudy, kudy jsme zrovna šli), a kromě ní se nám připomnělo ještě rádio po dědovi, co jsme je při stěhování z Prahy už odepsali.. a kromě toho i jiné věci (sakra, jaký?), co ale mají význam spíš pro nás než pro svět.. a tedy i pro svět, ale zase ne takový, jako.. nebo je to ještě jinak..? Nebo spíš o tom prostě neumíme kloudně napsat? To bude ono…
A všech těch životů, těch všelijak zmařenejch životů… jak máme jich litovat, když jsou to pro nás jenom čísla v nějaký statistice?
A pak jsme na křižovatce na Palackého náměstí uviděli tu labuť. Teda to, co tam z ní zbylo. A vůbec nám zprvu nedošlo, že je to ona. Protože všelijakýho sajrajtu válej se po městě hromady a tohle vypadalo na nějaké rozcupované bílé kdovíco.. tak asi papír. A taky jsme ji čekali na mostě, protože tam měla původně spadnout.
Narazila do drátů, do troleje, asi. Říkali dole pod mostem, v nálevně. Tak jsme se tam šli i s tím drinkem (za 79,- a druhé slovo v jeho názvu znělo nějak jako spritz) v plastovém kelímku s ledem a brčkem podívat. Umixovat jsme si ho nechali podle návodu na lahvi toho alkoholu, co podávat se smí, protože má pod 20 °C. Nebo něčeho jiného.
Portské má 19 a byla by to s ohledem na počasí určitě lepší volba. Jenomže portské už jsme v životě párkrát pili a tohle ještě ani jednou. A když už teda chceme (aha, Majda chce snídat. To ona chce každý ráno a už si umí říct. A koukám, že musíme až do sklepa. Krajáč je prázdný.) když teda chceme podpořit státem buzerované živnostníky, tak ať z toho taky něco máme. Nový požitek.
Ale těch životů, těch bez přestání, beznadějně a pořád dokola mařenejch životů… neměl by se člověk nakonec vysrat i na ten svůj? A plní tenhle refrén vůbec svoji funkci? Která je jaká?
Led skrze plastový kelímek nepříjemně studil a my se mlčky proklínali, co jsme to za debila. A srdnatě usrkávali perlivý nápoj s plátkem pomoranče. Nebylo to vůbec špatný. (Prý z Německa.) Do teplého letního odpoledne ideální drinkouš. Jenže byl chladný podzimní podvečer.
Došlo nám to (naplno), až když jsme uviděli v kolejišti to křídlo. Nebo to, co z křídla zbylo. A bylo toho ještě dost, aby se v tom to křídlo dalo poznat. To už jsme věděli, že to tak nemůžeme nechat, že aspoň něco malinkatýho udělat musíme. A věděli jsme i co.
Ne pro tu mrtvou, na kolech roznesenou labuť, ale pro sebe. Pro koho jiného taky. Abychom tu tíhu okamžiku unesli. Jen pro tu chvíli a pak snad i nafurt. A dál. Protože kdo ví, pod čím nám bude dáno klesnout? Když třeba Jéža, jestli si dobře pamatujeme, klesnul hned třikrát.
A pak řekli nějakýmu jinými chlapíkovi, co neměl s celým tím dívadlem ale vůbec nic společnýho, než to, že zrovna okouněl kousek vedle, ať kouká vzít ten kříž na sebe, jinak… No, co mu zbejvalo? A když tohle tak nějak víme, protože se to k nám přes ty věky doneslo, tak s čím si furt lámeme hlavu a děláme starosti? Páč je to jenom taková historka? Anekdota?
Ale těch životů… (už jenom tak pro formu).
Zdálo se nám, že pražští nálevníci berou tu prohibici s humorem. Co jiného jim také pod hrozbou likvidační pokuty zbývá. Až jednou všechny naráz napadne otázka, koho a co by ta likvidační pokuta vlastně zlikvidovala a zařídí se podle logicky jediné možné odpovědi…
..bude nám ještě hej? A co pak všechny ty životy?
Před usnutím svěřil jsem s jistými rozpaky svůj emoční prožitek manželce (ano, té, co má ode dneška obstavené bankovní konto a co jí pro útěchu dám teď zahrát třeba tuhle). Lezlo to ze mne jak z chlupatý.. (deky), nakonec ale vylezlo, celá ta emoce se přeci jen uvolnila (bez pláče se to neobešlo, ale na to už jsme si u sebe zvykli) a když nás opustila, objevilo se to, co nyní váhám tu takhle natvrdo pojmenovat (ale pro sebe si to šeptáme)..
..a sami pro sebe jsme si tu nesmyslnou smrt velkého bílého ptáka přepsali na smysluplnou. I když ty dráty, kdyby tam kvůli těm tramvajím nebyly.. a ta labuť, kdyby.. (ale to už ne, zůstaneme jen u těch drátů, že Nikolo Teslo?) Pytláci na Vysočině se zaměřili na dobytek. Zhruba osm set kilogramů vážící krávu na místě rozporcovali a odvezli. (To mi sem prohřezlo z jiného zamýšleného blogu, ale ten už psát ani nebudu. Srpnová zpráva z místního tisku. Přestali nám ho doručovat. A máme uvařeno, jde se „papat“. Teda psichti jdou. Já zatím nemusím. Mám rád to kručení v bříšku. Jen chvíli.)
Za tím kusem křídla, co hodil jsem z mostu řece, ať se o ně (místo mne) postará, jsem vysypal zbylé kostky ledu. Co jiného s nimi? S kelímkem, brčkem a kůrou pomoranče jsem se pak ještě chvíli vláčel. Je těžké chodit po světě, peříčka sbírat, svobodu hledat…
(na křídla zatím nemáme jich dost pohromadě, na pevné perutě)
P.S. A hodně hluboko pod čarou: Těžké, ale hezké. Je chodit po světě. A jindy zase hnusné. Takže to čestné pionýrské bereme zpět. Resp. jeho platnost omezujeme pouze na cesty do Oustí. Jednu už jsme „splatili“ a zbývá ještě jedna. Z toho se neposereme. S tou Prahou je to prostě složitější. Pro nás. Přestřihnout pupečník, když ještě nedotepal. A dneska zase Litomyšl?
P.P.S. „Ses tu moc neohřál,“ řekl mi synek, když jsem se krátce po osmé loučil. „Však proto jsem také nepřijel,“ neřekl jsem já. Tak to píšu teď.
(foto: Sonny Erickson)