Prohrábl jsem lejstra a objevil jeden restík z loňského roku. Tak tady je.
Pro ty, kdo chtějí poslouchat.
Pro ty, kdo chtějí poslouchat i koukat.
Pro ty, kdo nechtějí poslouchat, protože si to raději a lépe přečtou sami:
„Jesť čelověka, jesť prablema, nět čelověka, nět prablemy.“ Stalin
PRVNÍ VYPRÁVĚNÍ (beta verze – 8.5. 2011)
NOE 3 čili
o potopě (počtvrté, pánové!)
aneb trable s češtinem
Žil byl jednou jeden chrabrý rek a jmenoval se… jak on se to jenom jmenoval? Norek? No… Už nevím. To je jedno. Povím vám něco jiného o někom jiném. Třeba… znáte tu o potopě světa? Ano? Ne? Ano?
Vy říkáte, že znáte. Vy si myslíte.. vy máte dojem, že znáte. Ale tuhletu určitě neznáte. Tak už se přestaňte vrtět… Cože..? Že to nejde? Že už jste takoví vrtošiví? Dobře, tak se teda klidně vrťte a hezky poslouchejte. Já budu zatím stejně hezky vyprávět a ono to zas nějak dopadne. Tak tedy:
žili byli na Zemi 3 a 3 NOE, sourozenci. Byli to bratři a sestry. Nesklonní. Všichni 3 bratři jak se patří a 3 sestry jak se co..? Zas nevim. Prostě 3 sestry, k nerozeznání podobné kachnímu vejci.
Víte, jak vypadá kachní vejce? Já ne, ale počítám, že se moc neliší od slepičího. A tyhle 3 a 3 lidi jednou oslovil ve snu Bůh a řekl jim – pěkně jednomu po druhém (a tomu prvnímu taky) a jedné po druhé (tu první vynechal, protože byla hluchá, a tak by stejně nic neslyšela) – a řekl jim, aby nelenili, nechali všechno ležet a utíkali honem (ne hned, až se tedy probudí) na jednu horu a tam na něj čekali, až se jim zjeví, že jim chce něco důležitého sdělit a povědět.
A byla noc a bylo jitro, den sedmý. (A za půl minuty 12. Přibližně.) Tak jo.
Když se Bůh ráno probudil, zjevil se na jedné hoře a kouká, rozhlíží se… nikde nikdo. Hm, řekl si Bůh, co to má znamenat? Vždyť jsem jim (až na tu hluchou) jasně a zřetelně říkal, že se mi mají dostavit na tuhle… že by to byla jiná hora? Ale ne, říkal jsem přece: na jedné hoře. A tohle je jedna hora. Tak to mě z toho vyveď!
A Bůh se posadil na kámen, ale zjistil, že to nejde.
„No tohle,“ povídá Bůh. „Já Všemohoucí, a nemůžu se ani posadit na kámen? No to se mi snad zdá. Počkat! Tady něco nehraje. No jasně. Mně se jen zdálo, že jsem se probudil. Já pořád spím a co jsem říkal, říkal jsem ve snu. No nic, ještě je čas (protože času je moře), tak já to zkusím znovu.
Počkal Bůh, až Mu ti lidé zase usnou, pěkně jeden po druhém (a tak dál), zul si boty a tiše a po špičkách vklouzl každému z nich do snu. KONEC ÚVODNÍ KAPITOLY a LEcHCE PO POLEDNI
PŘERUŠÍME TEĎ NA CHVÍLI VYPRÁVĚNÍ A MRKNEM SE SPOLU NA ČETNÍKA HAVRDU. MRK.
(následuje krátké bláznovo mudrování na téma ČETNÍK HAVRDA)
Četník Havrda. Na toho jsem se letos v květnu (2011) už chystal a těšil (loni jsem byl touhle dobou v Praze). Jenomže ležím v posteli, srkám čaj z přesličky a čistím se po završení jedné etapy duševního marathonu, který teď klušeme společně s mou ženou Kačenkou. Ona to snáší o poznání lépe. I proto je živitelkou rodiny. (Dá-li se u páru s jedním dospělým a jedním mrtvým potomkem hovořit o rodině.) Já jsem tu spíš za pošuka a parazita, prozatím alespoň se státní výslužkou. Momentálně zas na chvíli zalezlý pod duchnou. Docela zřetelně přitom vnímám, že jsem intoxikovaný zevnitř. A jak mi ty mírně halucinogenní jedy, které si moje tělesná fabrika umí vyrobit sama, takže nemusím obcházet žádné dealery…
jak mi ty jedy zaplavují mozek. (Vylučují se podle všeho sliznicí dutiny ústní, takže tu a tam odskočím do koupelny, vypláchnout a vyčistit si kušnu.) Ale chtěl jsem to nějak takhle, a především bez prášků. A injekcí. Už jenom já a Kačenka a naše společná „nemoc“. Abychom se v tom všem lépe orientovali.
Četníka Havrdu (vzpomínkové představení divadelního souboru Jirásek o místním hrdinovi „slavných“ květnových dnů) tedy nejspíš ani letos neuvidím. Jedno si o něm ale myslím už teď, i když nevím, zda právem a dobře. Musel to být kabrňák a dobrej chlap, jakejch je škoda, když předčasně zmizej ze světa. I když oni vlastně tak úplně nezmizej, pokud se na ně nezapomene. Pokud se na ně dál myslí a vzpomíná, třeba tak, jako tady v Chocni. Ona se tím ta ztráta, myslím, alespoň trochu vyrovná. Doufejme. Tak úplně jistej si tím nejsem.
KONEC MUDROVÁNÍ
A ještě stručná ekonomická bilance naší samoléčby:
Podle článku Josefa Matyáše Zdraví na dálkové ovládání z LN ze srpna 2011 stojí hotelový pokoj v centru Prahy přibližně 1.300,- Kč za noc a podobnou částku vydávají zdravotní pojišťovny za každou obsazenou postel v psychiatrických léčebnách.
Ročně se tak náklady na léčbu psychiatrických onemocnění (prosím vás, co je to psychiatrické onemocnění? říkala to tuhle i paní Jílková ve svém debatním pořadu a já měl za to, že se přeřekla).. takže ročně se tyto náklady pohybují v miliardách korun.
Čeští lékaři a vědci přitom přišli na způsob, jak tuto sumu výrazně snížit a ještě pomoci pacientům. Léčí je na dálku, mobilem. Práva na využívání jejich metody již koupilo Japonsko, Nizozemí a Slovensko.
Systém zvaný ITAREPS (stručně: mobil + počítačový program + prášky) má ušetřit až jednu miliardu korun. Pokud tedy správě počítám, svým alternativním přístupem a svépomocí jsem systému (a tedy nám všem) při posledních dvou letošních „manických atakách“ v únoru a květnu ( i bez systému ITAREPS a nevyčíslených nákladů na „léky“) ušetřil pěkných 94.600,- Kč už jen tím, že jsem se obešel bez nucené hospitalizace. Přibližně tolik (96.000,-) mi stát ročně vyplatí jako invalidnímu důchodci.
Celkem má být v ČR 143 000 podchycených lidí s vážnými psychickými potížemi. Z toho 70% tvoří „schizofrenici“ (lidé s „poruchou vnímání“), 15% APPP (to nevím, co je.. asi jsem si to blbě opsal), 10% lidé se schizofrenními příznaky a „poruchami nálady“ (mánie – deprese) a 5% „paranoici“ (lidé s „poruchou vnímání spojenou s bludy“).
Jejich „léčba“ (ve skutečnosti obvykle jen potlačování symptomů „nemoci“) přišla v roce 2008 na 2,9 miliardy korun a vyžádala si v průměru 100 dnů hospitalizace na jednu postiženou hlavu. V roce 2009 se průměrná doba hospitalizace protáhla na 114 dnů a náklady na „léčbu“ stouply na 3,2 miliardy.
Takže, když se to sečte a podtrhne, zdá se, že tak velký parazit zase nejsem. Akorát že na mně (na té mé „nemoci“) v tom systému už skoro nikdo nic nevydělá. A za to se velice omlouvám. I děkuju za pochopení.
Neb přetrhli jsme si nits a dál už nits vyprávět nebudeme. Zas někdy jindy. Možná. Nedej Bože. Ještě si ale zacitujeme:
„Staré přesvědčení přírodních národů, podle něhož vše souvisí se vším a je spolu propojené, se stává přesvědčením velmi moderním. A nejen to.
Obvykle se domníváme, že někde uvnitř hradeb jsme my a za nimi příroda, kterou je potřeba ochraňovat. Opak je pravdou: jsme její součástí a žijeme a umíráme spolu s ní.
Angličtina má pro slovo zdraví výraz health, který má stejný slovní základ s whole – celek a holy – svatý. Někteří filosofové se proto ptají, zda můžeme žít zdravě a šťastně uprostřed rozbitých vztahů a podobně rozbité přírody.“ Marek Vácha, lékař (přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. LF UK a katolický kněz)
Kdo některým filosofům odpoví? A kdy? A jak?
P.S. Měl částečně pravdu, pan doktor Morcínek. Ne v tom, že se nechci uzemnit. Ale že nechci o tyhle prožitky (mimořádného stavu vědomí) přijít. I když mi pořád dávají zabrat. A nic zas tak světobornýho nepřinášejí. Tu a tam nějakou maličkost přece. Ke který jinak bych se nedostal. Nebo jo?
(foto v přehledu článků Kačenka, Kočkopejsek z Vraclavské ZŠ)