Ve skutečnosti spíš vstupuje jiný prostor do vás (část nevědomí do vědomí) a zprvu to neumíte rozpoznat. A tak si všechny ty proměny a podivnosti promítáte ze svého vnitřního prostoru ven, mimo sebe. Což je právě ten kámen úrazu. Protože druzí (ti normální) ty jiné věci okolo vás obvykle nevnímají, a tak se s nimi o nich těžko mluví. Mají vás za blázna. A celkem právem.
Jiná věc už je, co se potom s takovým rozpoznaným bláznem děje. To, jak je izolován od všeho „normálního“, vržen mezi jiné podobně „postižené“ a násilně „léčen“. O tom dnes ale psát nechci. Chci psát o tom, co mne vytáčí, co mne právě dnes a včera a předevčírem vytočilo.
Nejprve ale upřesním, že ze židle mne docela nedávno nezvedlo to sporné motivační video o duševní nemoci, navozující dojem, že psychiatrické prášky jsou nezbytnou složkou léčby duševních potíží. Zvedla mne až reakce některých zástupců uživatelských organizací na můj dotaz, zda by uživatelé psychiatrické péče..
..a psychiatrických drog uvítali takového průvodce bezpečnějším vysazováním léků v češtině, jakého nabízí jednou zde již zmíněný projekt Ikarus. „My vám to zjišťovat nebudeme, protože s vysazováním nesouhlasíme.“ Jenomže mně to, holenkové, zjišťovat vůbec nemusíte, víme? A stejně mne to nadzvedlo. Takové chování.
Ta zpupnost a arogance těch novodobých papalášů. Zdaleka ještě jsme jim klíči neodzvonili a je úplně jedno, na kterých úrovních společnosti na ně člověk narazí. Zda mezi jakože „zdravými“ či jakože „nemocnými“. Chovají se stále stejně. Aspoň tu špetičku zdánlivé moci si křečovitě udržet. Za každou cenu. Se snaží.
Předevčírem mne vytočilo další (nevím už jaké) nedorozumění s Kačenkou. Až tak, že jsem sedl a napsal třetí dopis kontrolnímu oddělení ČSSZ. Protože si tam ze mne nepřestávají dělat srandu a já jim to nehodlám trpět.
Do toho Kačence obstavili účet (to už jsem tu zmiňoval) a ukázalo se (povedlo se jí to nakonec zjistit), že je to kvůli tisícikoruně, kterou dlužíme společnosti UPC za tzv. marný výjezd, co jim Kačenka ještě v Praze na staré adrese kdysi neprozřetelně podepsala. I když na své kopii toho dokumentu ten podpis nemá.
To mne nabudilo a začal jsem se konečně zajímat, jak je to s tím mým odvoláním (či co jsem to podával), ve věci sporu s Českými drahami. Nejprve jsem atakoval několika maily sociální pracovnici a pak jsem se zklidnil natolik, že jsem byl schopen dohledat si to na internetu.
Ne úplně, ale slíbili mi, že mi ten pravomocný rozsudek pošlou a sdělili mi, že je pravomocný, protože z mé poslední soudu známé adresy se jim vrátil zpátky. Tak ho někde vystavili a po nějaké době prý nabyl právní moci.
Což se dalo čekat. A člověk, když už se soudí, by s tím měl i počítat. Když se ale soudí psychotik a ještě ke všemu psychotik chudý (protože jsou i bohatí psychotici a ti jsou na tom většinou o něco lépe), a navíc ještě blbý resp. nepoučitelný..
..víte, ona každá psychotická ataka vám taky zároveň tak trochu gumuje mozek. Alespoň mně ano. To ale si uvědomíte taky až časem, co všechno jste zapomněli. Buď vám to někdo připomene a vy mu nevěříte, protože něco takového (cože, já jsem Tě pravidelně mlátil?) byste si přece museli pamatovat.
(„No dobře, pravidelně ne, ale párkrát jo.“ „Kolikrát, prosím tě?“ „No, jednou určitě.“ „A kdy to bylo?“ „No, tenkrát, jak jsem Ti jednu vrazila a ty ses neudržel a..“ Tak to je fakt, ženy se bít nemají. „Tak promiň.“ Jen slaboch se neudrží.)
Jsem slaboch. A to, co jsem právě napsal do závorky je jenom takový příklad, vycucaný z prstu. Skutečnost je mnohem pestřejší. A jednostranně vylíčena bývá i špatně pochopena. I proto jsem chtěl, abychom s manželkou blogovali společně.
Aby měl případný čtenář před sebou alespoň dva úhly pohledu na jeden problém. Když už ne víc. Nedopadlo to. Chvíli jsme si tam veřejně prali své špinavé prádlo a pak žena ten blog, který jsem jí předal do správy, ze žárlivosti zakonzervovala a skryla i všechny moje příspěvky, takže je nyní nefunkční.
Ne moje žena. Ten blog. S tím teď nic nenadělám. Snad někdy moje žena, až na to bude mít čas a k tomu chuť. Žárlivost tvrdí, že už ji přešla. A ty její příspěvky tam pořád ještě visí. A kde jsem to odbočil? Asi u té ČSSZ?
Ano, včera mne vytočilo, že si moje žena chtěla vzít do školy náš společný notebook, o kterém tvrdí, že je její, protože si ho za naše společné peníze (tajně) koupila. Používáme ho oba a občas si ho někdo po vzájemné domluvě někam vezme.
Já třeba tuhle do Ústí, kde jsem testoval, jestli se tam v cukrárně připojím na síť. A povedlo se. Tentokrát jsme se ale nedomluvili tak, abychom tu domluvu chápali oba stejně. Ono to začalo už koupí nového notebooku (máme teď dva).
Ale to je tak zašmodrchaná historie, že tu s ní nebudu unavovat. Každý, kdo si někdy pořizoval hardware z druhé ruky a na software už nemá peníze (a navíc není kdovíjak počítačově gramotný) si dovede představit komplikace s takovou událostí spojené. Konečně máte doma „mašinu“ a vona vám „nejede“.
Případně „jede“, ale ne tak ani tam, jak a kam chcete vy. Jednomu by už jenom z toho „jeblo“ a do toho ještě ty další „průsery“. My prudinové neseme takové situace s nelibostí a těžce. Zároveň je to pro nás i lakmusový papírek. Vytočíme se zase až k nepříčetnosti nebo ne?
Pojedeme zas šupíkem do léčebny, nebo to ustojíme, usedíme, uležíme někde jinde? Nejlépe doma, kde je vždy nejlépe. (Vždy ne, ale většinou ano.) Aha, že takový psychotik taky docela hodně věcí zapomíná, jsem psal. Zrovna jsem si vzpomněl.
A k tomu také bývá často dezorientovaný v čase i prostoru. (Ono to trochu souvisí i s tím, že naše civilizace vnímá a sleduje jenom ten světský, cyklický, chronologický čas – a ještě k tomu nepřesně – a na ten druhý, posvátný a spirálovitý moc (spíš vůbec) nehledí. Ale to by zas bylo na delší psaní.)
Takže něco se mu časem vybaví, něco zase ne. A kolem jeho (stále ještě živého) těla už krouží supi. (Přešel jsem na metaforické líčení.) Čekají na příležitost.. a ta obvykle přijde. Takhle jsem třeba doplácel Pražské správě (zpět do měkké reality sociálního státu) sociálního zabezpečení pojistné, které mi špatně vypočetli..
..a já věděl, že je to špatně vypočtené, ale trucoval jsem (přestěhovali se mi z Prahy 7 na Prahu 3 a já tam odmítal dojíždět). Když jsem vyměkl, tak ta „moje“ paní tam zas byla nemocná.. Nakonec to dali k soudu, soud se na nic neptal, mne odsoudil, ozval se exekutor..
..a já mu to, bloud, nosil pak po tisícovkách, protože jsem netušil, co bych tak mohl dělat jiného. Když jsem se (s přispěním alternativní léčby) usebral natolik, že jsem začal opět komunikovat se svou PSSZ, uznali, že to opravdu špatně spočítali.. a protože je to prý už promlčené, tak s tím nejde nic dělat. Já jim to uvěřil a nechal být.
V podstatě mi stejně šlo hlavně o to, jestli to opravdu bylo blbě spočítané a proč. To jsme si jakž takž vysvětlili. Od té doby se snažím s úředníky komunikovat, i když je to často těžké, protože preferuji osobní styk a někdy té jejich úředničtině moc nerozumím. Snažím se tedy porozumět. Moc mi to ale neusnadňují. A proč by také měli?
A potřetí jsem se vytočil dnes. Koutkem oka jsem zahlédl ráno oknem Kačenku, jak hází u vrátek cosi podezřelého do naší popelnice, co není vlastně naše, ale pana domácího. On za ni také platí. A o tom tu dál už psát nebudu, protože je to dost nechutná historka. Takže si ji nechám pro sebe.
Zmíním jen to, že vytočil jsem se tak, že tu popelnici jsem povalil na zem. Ještě tam leží a čeká, kdo z nás dvou (myslím teď mou ženu a mne) ji zvedne. Jak se znám, udělám to nejdřív zítra, až ji budu vynášet na chodník. Protože ve středu jezdí popeláři. Prozatím stačí, že jsem tam nakopal zpátky ty igelitky a.. dál už by to bylo fakt nechutný. Tak pro dnešek raději konec. (Původně jsem chtěl hned po ránu napsat něco o svém vztahu k pejskům, ale dopadlo to takhle.)
Protože musel jsem do knihovny tisknout (nemáme doma tiskárnu) ty dopisy pro ČSSZ, co zítra pošlu, a ještě do kupectví pro Zlatý řez od Maria Livia, co nestihl jsem o prázninách dočíst (přišel mi zrovna důchod), a cestou parkem se člověk taky s kdekým zakecá.. a na zámku potkal jsem Haničku (o té musím taky ještě napsat), takže z dnešního raníčku je rovnou poledníček. Teď ještě, jak půjde přeformátovat.
Píšu ho totiž na starém PC, kde je to pohodlnější (má klávesnici), a přetahuju na flešce na ten novej noťas. Starej si ´neska vzala Kačenka do Prahy. A na tom novým (pro nás novým) je Ubuntu a Linux, a to je pro mne zatím neznámé prostředí. Tak se s ním seznamuju a nechtějte mě při tom někdy vidět. Jak vyvádím. Jak malej Jarda, asi. Já to vim.
Jednou, až (a jestli vůbec) dopsychotičím, vrhnu/mrknu se (vhodnější škrtněte) i na ty svoje neurózy, slibuju. To chce čas. A nohy v teple. (Formátuje se to zatím hladce.)
