(Po čase opět s odporúčanou hudbou.)
Kniha Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem Joanne Greenbergové vyšla (2. vydání) v roce 2012 v nakl. Triton. Joanne je jednou ze dvou protagonistek dokumentárního filmu Daniela Macklera Take these broken wings (Let na zlomených křídlech). Daniel (bývalý terapeut, nespokojený se svým postavením a omezenými možnostmi v sytému zdravotní péče v USA) v něm ukazuje, že úplné zotavení z těžké „duševní poruchy“ bylo v dobách před masivním nástupem psychofarmak sice obtížné, ale možné. Upoutávka na knihu budí dojem, že před zavedením antipsychotik to měli pacienti těžké, zatímco dnes už má psychiatrie vše pod kontrolou a dobře „ošetřené“ prášky.
Jiný, čerstvý a podle mého názoru realitě lépe odpovídající pohled na současnou převládající psychiatrickou péči než ten přičísnutě upoutávkový má např. Eleanor Longdenová, která nedávno veřejně promluvila o „hlasech ve své hlavě“ a nyní se autorsky podílí i na tvorbě stránek Mad in America, kde mimo jiné píše:
Je mi potěšením a velkou ctí, že mohu psát právě pro tyto stránky. Jednak kvůli tomu, že jako každý se špetkou zdravého (ne)rozumu obdivuji a uznávám práci Roberta Whitakera, kterou dobře vystihuje poznatek George Orwella: „V časech všeobecného klamání a podvádění je každé pravdivé slovo revolučním činem.“ A pak také kvůli samotnému společenství MiA. Jako relativní nováček na jeho stránkách jsem byla ohromena živostí, přátelskostí a solidaritou mezi lidmi s různými pohledy na věc, ale společným cílem.
…
Na konci mého projevu přišla na scénu jedna ze spolupořadatelek, June Cohenová, a zeptala se mne, jestli stále ještě slyším hlasy. Na zlomek vteřiny jsem zaváhala, jestli to nemám zahrát do autu ležérním: „Ale kdepak, teď už ani ne.“ Rozhodla jsem se ale říct pravdu. „Pořád,“ odpověděla jsem, „vlastně i teď, během mého vystoupení. Připomínaly mi, co mám říkat!“
…
Před námi je ještě dlouhá cesta a mnoho překážek, mnoho dosud neodhalených nepravd a omylů. Věřím ale beze všech pochybností, že už je to tady. Společenství, které uvádí věci do pohybu, je samo v pohybu, nabírá síly a bude dál podněcovat proměnu světa. Jak napsal Paul Rogat Loeb ve svém Průvodci občanů k naději v časech strachu: „Ti, kdo nás přesvědčují, že vše je možné, a podněcují naši představivost během dlouhé a obtížné cesty, bývají často ti, kdo překonali ty nejhorší vyhlídky. Ženy i muži, co měli plné právo si zoufat, ale místo toho se stali těmi, kdo nás mohou naučit nejen jak se pevně držet vlastního přesvědčení, ale i tomu, že právě takový život může přispět ke zdánlivě nemožné společenské proměně.“ Je stále méně bitev, které musíme vybojovat sami. Rostoucí síla a solidarita našeho společenství ukazuje všem pochybovačům a popíračům, že přes veškerý jejich odpor je už pozdě: revoluce probíhá.
Takže už jen poslední myšlenku: Robert Whitaker, Jacqui Dillon a John Read na TED 2014. Vive la revolution!
Snad budou výše vybrané řádky alespoň částečnou odpovědí těm čtenářům, kteří stále nechápou, o co jde autorům tohoto blogu. A pokud ne, nedá se asi (prozatím více) svítit. Abychom z toho světla sami neoslepli.
Eleanor Longdenová byla jako každý jiný student(ka), nastupující s radostným očekáváním na vysokou školu. Bezstarostně si užívala studentského života, až do doby, kdy se v její hlavě ozvaly hlasy. Zpočátku neškodné, postupem času stále nepříjemnější a panovačnější. Život se proměnil v noční můru. Přítelkyně ji přesvědčila, aby navštívila psychiatra a její noční můra se proměnila ve skutečné peklo nebo jejími slovy v „duševní občanskou válku“. Jak si později uvědomila, návštěva psychiatra byla druhou největší chybou v jejím životě. (Tou první bylo, že o svých potížích mluvila s přítelkyní.)
Eleanor dostala diagnózu schizofrenie, byla hospitalizována, „zaléčena“ antipsychotiky, ale nic z toho jí v ničem nepomohlo. O několikaleté, obtížné cestě k duševnímu zdraví a o tom, jak se během ní naučila svým hlasům naslouchat a spolupracovat s nimi, je její vystoupení na TEDu, nazvané „Eleanor Longden – The Voices in my Head“ (Eleanor Longdenová – Hlasy v mé hlavě, prozatím bez českých titulků) a kniha „Learning from the Voices in my Head“ (Jak mě mé hlasy učily) dostupná v angličtině na uvedených adresách (Amazon.com, Apple’s iBookstore, Barnes and Noble online, a the TED Books app) pro iPhone a iPad.
Eleanor Longdenová nakonec odmítla svoji diagnózu i konvenční léčbu, vystudovala psychologii na Univerzitě v Leedsu (později přiznala, že hlasy jí napovídaly i při závěrečné zkoušce) a prokázala, že tyto hlasy byly (a zřejmě stále jsou) „zdravou/logickou odpovědí na nezdravé/nelogické poměry“ a ne bezvýznamným symptomem duševní poruchy. Dnes pokračuje v doktorandském studiu, přednáší a píše o recovery oriented (na zotavení orientovaných) přístupech k psychózám, disociaci a komplexním traumatu.
P.S. Úryvek z projektu doktorské práce Pavla Říčana, nazvané Jak se zotavuji z duševní nemoci – strategie návratu k uspokojivému životu z ledna 2011:
Podle Priscilly Ridgway (2001), která provedla precizní kvalitativní analýzu čtyř autobiografií známých osobností uživatelského hnutí, může převyprávění životního příběhu sloužit jako nástroj uzdravení a zároveň protipól stereotypních představ o průběhu duševního onemocnění. Roger D. Fallot (1998) se odvolává na Frankovu typologii narativů chronických pacientů, podle které jsou vyprávění restituční (zdraví – nemoc – „well-being“), chaotická (postrádají jasný, lineární pohyb a naději na zlepšení) a „quest“ narativy. Příběhy o zotavení z duševní nemoci řadí Fallot právě k těm „quest“(rytířská výprava), pro které je typické přesvědčení, že zkušenost nemoci může být cenná a objevná.