To moje pohrdání čtenářem.. že na něj zdánlivě neberu ohledy.. pramení možná z nejistoty. Nejsem si jistý sám sebou (svými schopnostmi i motivací) a nejsem si jistý čtenářem. Víc sám sebou. Spíš jenom sám sebou a svádím to na čtenáře. Tak to bychom měli.
A ujišťování o tom, že to se mnou není tak zlé, mi nepomáhá. Kecám, pomáhá. Dřív mi nepomáhalo. Byl (a stále) jsem hyperkritický. To ale nikam nevede. Ani teď nevěřím kladným ohlasům na svoje psaní, ale přece jen povzbudí. Možná má smysl dál psát (i ty zjevné nesmysly).
Asi určitě. Třeba pan Nešpůrek se mi ozval díky soutěži Kouzelný klíč (kterému dříve jsem říkával Zlatý – v pohádkách bývá to synonymum), kam jednou za rok nějaký svůj výpotek pošlu.
A díky panu Nešpůrkovi, co se „zbláznil“ při svém pracovním pobytu v Irsku a sepsal o tom podrobnou zprávu (viz) jsem přišel k Seanu Blackwellovi a jeho edukačním videím na YouTube.
S českými titulky jsem jich našel zatím pět resp. šest (to šesté je v pořadí osmé a je o tom, proč psychotici často páchají sebevraždy).
Myslím, že dříve než začneme posuzovat myšlenkové schopnosti (a hloubky) pana Blackwella, je dobré se na ta videa podívat. A mít při tom na paměti, že jde o marketing.
V tomto případě se nepropaguje výrobek, ale myšlenka. Možná i víc myšlenek. (Malý etymologický mi napovídá, že propagovat znamená česky rozšiřovat, šířit. To jen pro jistotu a pro ty, co třeba – podobně jako já – si to nikdy nezjistili.
Těm ostatním se omlouvám, že zase zdržuju. A odbíhám. Přátelé byli tři: Prolongovaný, Propagační a..? A jeden Moula je ukecal, ať že s ním půjdou na lup. Zlatovlásky.)
Edukační je taky pěkné slovo. Dobrovolná edukace je součástí terapie psychotických pacientů. Má se za to, že díky ní získají tzv. náhled na svoji „nemoc“. V mém případě edukace tragicky selhala.
Však si to zkuste, vzdělávat zatvrzelého blba. Nad marnost marnost, i když se blb při tom ledasco dozví. Jenže pak si to v hlavě splete po svojemu.
Když vám při jedné takové edukaci lékař řekne, že antipsychotika se původně jmenovala neuroleptika, protože se věřilo, že vylepšují mozek, začnete se ptát, zda už se tedy na to nevěří.
Navíc lepší (krásnější) se latinsky řekne lepidus, lepos znamená jemnost, vkus, půvab a kouzlo, zatímco leptos je tenký, úzký. A lepus zajíc. (Pozemský i nadzemský.)
V duchu zaječíte.. a pátráte dál. (Ne hned, až po letech, když se alespoň částečně srovnáte se sebou a se světem kolem.) Dozvíte se pak, že to slovo má mít původ v řečtině a znamenat nervy držící resp. zachvacující.
Stejně už se ale nemůžete zbavit dojmu, že tyhle léky vám mozek nevylepší, ale spíš rozleptají. Vzpomenete si na ty vjemy, které jste měli při jejich užívání (jako by vám v hlavě vybuchovaly drobné šrapnely;
a pozor! zrovna tohle vůbec nebylo nepříjemné, naopak téměř slastné) a jste rádi, že už to (tedy neuroleptika, nověji antipsychotika) nezobete.
A čtete si Chappella (Homeopatická samoléčba), který píše, že běžný alopatický lék má životnost asi 20 let. Prvních pár let je vzývaný téměř jako zázrak..
..pak následují roky narůstajících zpráv o nepříznivých vedlejších účincích a nakonec bývá stažen z oběhu a nahrazen novým, zaručeně účinnějším a bezpečnějším „lékem“. Pokud se takový mezitím najde.
Homeopatika se naopak ani za 200 let své existence nezměnila. Jsou to stále tytéž léky, neobsahující ani molekulu původní látky. Změnil se způsob jejich přípravy a mění se i způsoby léčby. Nemění se názor materialisticky orientovaných vědců na jejich účinnost. Nesmysl a placebo efekt.
Ano, placebo efekt vám totiž vezme hlavu do dlaní a začne vám ji z ničeho nic (uprostřed procházky trojskou kotlinou) mačkat shora dolů. Placebo efekt je v tom případě naprostej kretén.
„Co blbneš, ty debile? Nech mě!“ Pak vám dojde, pročže to asi dělá, a odpustíte mu. Myslí to s vámi dobře. (Ale to někteří psychiatři také. A díky za ně.)
Materialista, pokud zde vůbec přizná účinek, který podle něj nemůže nastat, nepřipustí souvislost. A použije kouzelné slovíčko – náhoda. Jakže? Vy jste se zbavil nějakých pozůstatků v těle uložených antibiotik? Odešlo to stolicí? Ale to přece tělo dělá běžně.
(A že se tělo probralo právě po podání homeopatického prostředku? A předtím 20 let nic? Náhoda. Nic než náhoda.)
Někde se pak zase dočtete, že dopaminové receptory, které mají antispychotika blokovat, jsou obsazeny v řádu hodin, zatímco akutní psychotický proces běží vesele dál, celé dny a týdny. Nicméně dále se věří, že.. atd. atp.
Odborník by vám to možná nějak vysvětlil, ale vy už se ho raději na nic neptáte. („Pane doktore, a jak vlastně účinkují ty prášky?“ „A víte, že ani nevím?“ Prožitý dialog.
Díkybohu za ten impuls a také odvahu se zeptat. A ještě víc za upřímnou odpověď. Postrčila mne směrem ze systému psychiatrické péče. Na její okraj. Který by měl být středem, a zřejmě ještě dlouho nebude.)
A tak se zase někde začtete a dočtete se, že ústřední příznaky schizofrenie by měly být zapříčiněny zmenšeným objemem čelního laloku, který má během kognitivních procesů zvyšovat hladinu dopaminu.
Takže zmenšený lalok by měl produkovat více dopaminu, a proto je třeba blokovat dopaminové receptory? (Podle MUDr. Cyrila Höschla je prý schizofrenie v manickém stádiu jakýmsi „nadbytkem informací“.) Nebo se lalok zmenší/zúží/rozleptá až vlivem působení „léků“?
Jaké mozky to vlastně vědci zkoumají? Léčených (antidopovaných) nebo neléčených (přirozeně dopovaných) pacientů? Stephen Fry, známý britský komik (s dg. bipolární porucha) se podrobil vyšetření na tomografu (v roce 2006, viz video 11:00 – 12:06).
Podle vyjádření přítomného odborníka (ale co když věda mezitím pokročila?) nelze takto určit rozdíl mezi mozkem normálního člověka a člověka s bipolární poruchou.
Bipolárník by tedy (alespoň v roce 2006) neměl být ani nemocný, ani schizofrenik. V tom roce mne propouštěli z PLB s diagnózou nespecifická schizofrenie.
O pár měsíců později jsme se s komunitním lékařem domluvili na přiléhavější diagnóze schizoafektivní porucha – prý kombinace schizofrenie a maniodpresivní psychózy (neboli bipolární poruchy).
Bipolárník tedy může být jak nemocný, tak i schizofrenik. Podle všeho jsou potom bipolárníci čistí a špinaví. Nějako zasvinění schizofrenními symptomy. Vysvětlení tohoto jevu (přijatelné i pro současnou medicínu) nabízí ve svých videích Blackwell.
Nevycucal si je z prstu, jenom si přečetl (převážně v angličtině dostupnou) literaturu a porovnal svoji osobní zkušenost (pozitivní psychotický proces) se zkušenostmi jiných. Pár let mu to zabralo.
(Já si mezitím vyběhával nejprve invaliditu, pak důchod, pak zápočtový list, pak sháněl – a nesehnal – přijatelné zaměstnání. Pak jsme se stěhovali. Atd.)
Blackwell mezitím přeformuloval svoji původní otázku (jde v těchto případech o bipolaritu nebo o duchovní probuzení?) a začal se ptát, čím se odlišují:
lidé s výrazně pozitivními (vědomí transformujícími) a výrazně negativními (patologizovanými) psychotickými prožitky. (Já měl v té době jiné starosti.)
Dále se Blackwell (baví mne psát furt dokola to jméno, Blackwell) ptal, čím to je, že kromě schizofreniků a „těch druhých“, existuje ještě početná skupina lidí s prožitky smíšenými,
označovaná dnes většinou za bipolárně porouchané (v tom lepším případě) nebo za schizoafektivní (v tom horším).
Zdá se, že i na tuto otázku nalezl odpověď. Netvrdím, že vyčerpávají. Netvrdím ani, že správnou. Pro dnešek mi to musí stačit.
Blackwellovo video číslo šest (jak léčit) je prozatím bez titulků. A skutečně jsem se dnes ráno řízl. Malinko. (A nechtěl jsem dneska psát další blog.)