ROUNÁNÍ aneb Pánubohu pod kotel

Ke mně (anebo se mnou?) se nerounej. Říkává se tady na Pardubicku, kde lidé kulatějí to dole/dole to příliš ostré véčko tak, že přechází jim v úžlabinovitější u. Z ovčáka je tu oučák a na návštěvu chodí se (dejme tomu, páč napadl mne jako první) k Pařízkoj. Protože krácené ui mění se nám tu v jé. (Vysvětlete to, vy popražštění, i svému psoj.) Je tu blíž k Moravě (než z Práglu).. a tak je tu tak nějak mileji. (A místo kakaa popíjí se tu kakavo.) Pochází odtud i moje žena (z okolí Cihelny). Část mého rodu (ta otcovská, bryanovská větev) zas usadila se už kdysi dávno (někdy po roce 1840?) v Litomyšli, odkud (byl) pošel (a popošel a do Prahy za lepším přišel) můj děd, když (byl) ještě žil.

Žilnatou zde pak rukou svou vedl své podnikání i podniky všeliké svoje ku rozkvětu (nejprve, jsa vyučeným číšníkem, vinárnu s varieté GRADO BAR ve Vodičkově, či Lazarské? ulici, kde říkalo se mu pane šéf, po válce pak ještě chvíli alespoň brašnářství), nežli ho (nejprve za světové války, v pořadí už/teprve druhé, a pak zase při únorovém převratu) připravil život takřka o všechno. Až na manželku (Boženku, mou babičku), syna (Jiřího, tatínka mého) a nezdolného lidského ducha. (Jo, život je pes.) Děda se jmenoval Julián (totiž Julius, odpusť, děde) a tímto ho po letech zase zdravím, protože jinak spolu moc nemluvíme. S mrtvými nemám ve zvyku se vybavovat. A mluví-li oni se mnou, ještě se mi to nedoneslo.

Však ani s živými jsem se nikdy moc nebavil. Buď neměl jsem o čem, anebo mi to moc nešlo. Pod vlivem alternativní (zpočátku homeopatické) léčby se to však začalo měnit a od jisté doby už dávám se (někdy) s lidmi i do řeči. Předtím bavíval jsem se především nad stránkami všelijakých (na intelekt nepříliš náročných) knížek.

Dítko byl jsem spíš zádumčivé (chvílemi však i rozverné), se sebevražednými sklony. No, spíše s takovým nejasným nutkáním.. puzením.. s přáním umřít a nemuset už tady (na Zemi, na tomhle světě) být. (Což objasnilo se mi, částečně, později. To když jsem se dozvěděl, že jsem byl dítě nechtěné a že se má budoucí maminka zprvu pokoušela o potrat. Nu, udržel jsem se. A posléze byl i přijat a na tento svět po zásluze přiveden.)

V gymnaziálním věku pak vypadla ze mne na výše nadhozené téma i jedna z mých snesitelnějších písní, v rádoby krylovském metru a rytmu (a není to náhodou totéž?¹):

 

V táboře milenců / chtělo prý dítě / setkat se s katem / co staccatto hrál

Dát stuhy do věnců / tělo mít z nítě / protkané zlatem / a kat ještě spal

 

Nahoře na kopci / slunce se věší / sekera, která se neptá, co dál

Touha je v poklopci / leptá a hřeší / tak, jako včera / když kat ještě spal

 

Na dvoře ticha / už čenichá ráno / dojídá zbytky

Před oči mžitky / a kručení z břicha / do Tvého ano

Rum není dopitý / rozlitý kánon / zpívaný všemi

Na vlhké zemi / nechal své stopy / motýlek Manon

 

V táboře milenců / chtělo prý dítě / setkat se s katem / s ním staccatto hrát

Dát stuhy do věnců / tělo mít z nítě / protkané zlatem / a lože si stlát

Zpívá se v ní. Nepsat zrovna tenhle blog, asi (by) mi ta souvislost unikla. Asi určitě (jak se dnes často říkává). A že mne to netrklo dřív? V době kdy to ve mně (alespoň formálně) takhle po krylovsku bublalo, byl jsem totiž už rozhodnutý na světě zůstat. Alespoň do roku 2000. Jako vlažného fanouška sci-fi měl mne tento rok čímsi přitahoval a zajímalo mne, jak bude vypadat svět po tomto magickém datu. Domníval jsem se (jako dítě, zkraje 70. let uplynulého století), že kdybych svůj život násilně ukončil, těžko bych se to někdy dozvěděl.

(Což není zase tak nelogická úvaha, přihlédneme-li k mým tehdejším znalostem a vědomostem. Nakonec i dnes zřejmě uvažoval bych podobně, protože „what the bleep do we know? / Co my tu k***a vlastně víme?“ Většinou jen to, co nám někdo nakuká. Co nechá(vá)me si nakukat.)

(pokračování příště)