Vymítání temnoty pokračuje. Jsem po pátém harmonyumu a musel jsem si připomenout, že má-li se dovnitř dostat světlo, musí temnota ven. Sama od sebe se nerozplyne. Je třeba dovnitř posvítit, což znamená (zase už) rozšiřovat vědomí. Jak dokládá obrázek z mé druhé (nucené – stále to potřebuji opakovat) hospitalizace v Bohnicích v roce 2006, moje temnota má (měla) více barev. Byla a je pestrá:
Na obrázku je moje Já ve své ulitě. Na ulitu dorážejí paprsky světla. (To už je interpretace. Co nasvědčuje tomu, že by paprsky dorážely na ulitu? Nic.) Nakreslil jsem jich jedenáct, těch „zlatých“, viditelných svazků. Tak mi to vyšlo. Neviditelných bílých je tím pádem dvanáct, resp. třináct. Pokud tam vůbec jsou. A nejsou snad? Co tenkrát kreslím, jsem nevěděl. Věděl jsem proč. Rozhodoval jsem se, zda přistoupit na dobře míněnou nabídku depotního risperidonu (a potřeboval jsem se s někým poradit), a obrázek, který se mi na toto téma „udělal“, nazval jsem Stařec pod horou.
Z obrázku jsem (nevím už jak) vyčetl, že mohu na tu nabídku kývnout. Kývl jsem tedy, a hned po propuštění u svého ambulantního psychiatra jsem další injekci odmítl. Se sevřenými hýžděmi (to abych se strachy neposral), v hrůze a panice, že „můj“ lékař zavolá sanitku a povezou mne znovu do Bohnic, protože odmítám předepsanou „léčbu“.
Pan doktor sanitku nezavolal, já pochopil, že víc od něj čekat nemohu, a začal jsem si hledat psychiatra, který by mne v postupném vysazování psychofarmak podpořil. Vysadit najednou, jak se to stalo (vzhledem k mé neinformovanosti o možných důsledcích náhlého vysazení „léků“) po mé první nucené hospitalizaci v roce 1998, jsem si netroufal. Z depotního Risperidonu jsem přešel opět na tabletkový Risperdal (víc už jsem toho tenkrát na neposlušnou „psychiku“ neužíval) a krájel jsem si ho na poloviny a čtvrtiny.
Z léčebny mne pouštěli v listopadu a v lednu (dá-li se věřit mé paměti) jsem byl „čistý“. Poslední můj dohledatelný diář je z roku 2005, takže se musím spolehnout na svoji nespolehlivou hlavu.
Zazněl signál. To znamenalo jediné – sféra je porušena. Trvalo to snad tři vteřiny, v tomto případě mne odhad zklamal. Pak signál zmlkl. Bezpečnostní systém znovu pracoval. (A ve zlomku další vteřiny se rozeřval znovu a tentokrát bušil do uší jak rány kladivem.) Únik! Tedy přece. Stalo se něco, co nejlepší experti považovali za nemožné. Jeden z nás pronikl zónou a směřuje teď ke svobodě. Od této chvíle mohu zas pouze fungovat. To znamená – rozepnout pásy, zapojit automatiku, opustit a zabezpečit kabinu, poslat potrubím do služebny kódovací destičku a okamžitě se dostavit na stanoviště 1. záchranné čety. I to je vlastně příznačné. Budeme stíhat uprchlíka a přitom jsme záchranná četa, složená navíc výhradně z vězňů. Nakonec, kdo ví, jestli správce našeho zařízení sám není mukl. Tak si totiž archaicky někdy říkají ti z nás, kteří neztratili smysl pro humor. Správný termín je – přidělenec. Jenže to je jenom termín. Podstata zůstala zachována: zařízení je pouze nový způsob vězení a my nejsme víc než vězňové. Lidé, kteří se činem nebo myšlenkou provinili proti řádům společnosti. V našem případě ale nejde o nápravu, i když se to tvrdí. Jde o izolaci. Alespoň nevím o nikom, koho by odtud propustili. A o možnosti, že by kdokoli mohl uniknout, se snad nikdy vážně neuvažovalo. A teď..? Je zbytečné ptát se, kdo to byl. Jediný, kdo připadá v úvahu – Tonni Heacket.
Našel jsem v oranžové krabici od bot (nikoli, v hnědé lepenkové od čehosi, ale v oranžové by se mi to líbilo víc) v modrém sešitě (to ano, i když on tedy není celý modrý, jen desky má modré) z roku raz-dva (míněna doba kol maturity a pár let po ní), který jsem dosud nevyhodil, protože z větší části je nepopsaný. Vida, k čemu je dobré hledat a nenajít diář.
Začátek nedopsané povídky. A rady začínajícím autorům od Ivy Hercíkové (myslím, že z časopisu ABC). Shledal jsem je tak „půvabnými“, že přepsal jsem si je na piják: „Když si vymyslíte povídku, kde bude kybernetický stroj, pokuste se dozvědět o kybernetických strojích všechno, co je ve vašich silách. A ještě kousek víc.“ „Musí to být vaše posedlost, každého s tím budete otravovat – a třeba i zajímat.“ „Vůbec už nesnáším díla, kde je vše jen tak mlhavě naznačeno a přibližně popsáno. … líbí se mi jen ty povídky a romány, které přerostly ve filosofickou výpověď o světě.“
Napsal jsem tenkrát jakousi kratičkou sci-fi parodii (nejspíš se nezachovala), pochopil jsem, že svým přístupem k psaní nárokům paní Hercíkové nedostojím, a zůstalo mi to dodnes. Po čase (když trochu mi odlehlo a na Tonniho Heacketa a jeho nedopsanou story už jsem zapomněl), pustil jsem se do překládání. Aniž bych tušil, že zadělávám si tak na první nucenou hospitalizaci. A dnes? Proč mám tu potřebu (sám ještě plný tmy) ukazovat druhým, že může být světlo v temnotách, když ještě jsem je ani nezahlédl? A navíc i těm, kdo svoje temnoty chtějí mít za světlé? (Předchozí patetické řádky měl bych škrtnout. A just neškrtnu. Jen ať je moje nabubřelost hezky všem na očích. Ať vědí, co ode mne dá se čekat. Světlo ještě dlouho ne. Jen bolest za hrudní kostí. Proměnlivá. Nestálá, leč vytrvalá. Dnes obzvlášť pichlavá.)
Přestaň už dělati justamenty, Jirko.. nauč se interpunkci (tůdle, od toho jsou tu jiní!) a napiš něco kloudného. Anebo.. k tomu světlu a temnotám (optimismu a pesimismu, normalitě a nenormalitě) se možná hodí, co nedávno našel jsem na síti:
Náš mozek prý cenzuruje špatné zprávy o budoucnosti a my tak obvykle podceňujeme možnost, že dojde právě k těm statisticky nejpravděpodobnějším „průšvihům“. Zjistili to při rozsáhlém výzkumu němečtí a britští vědci. Jediní, kdo vidí svět (spíše své vyhlídky v něm) realisticky, jsou lidé s těžkou depresí. Podstatnější, než tato schopnost či neschopnost vidět věci tak, jak jsou (lépe řečeno budou a podtrhuji, že z pohledu statistiky), je podle mne schopnost se s životem a se vším, co přináší, vyrovnat. Taková schopnost pak odlišuje zdravou depresi (realistický pohled na svět) od té nezdravé, drtící a sužující. Člověk s takovou schopností dokáže ve světě obstát, aniž by se utíkal k falešnému optimismu, či k předčasné rezignaci.
A tato schopnost (jak přičinlivě doložili sadisté, maskovaní za vědce, svými zbytečnými, krutými pokusy na krysách) se dá rozvíjet a podporovat. Při výchově třeba tím, že dítě (podporováno dospělými) zjišťuje, že má smysl se o něco snažit. Například zůstat naživu. Jenomže opravdu živé děti bývají na obtíž. A málokterý „dospělý“ si ví s nimi rady. I proto, že sám v sobě rozhodl se (v zájmu svého fyzického přežití) kdysi dávno něco umrtvit. Třeba svou touhu po svobodě. Když tušil, že svobodu ztrácí. Protože zdálo se mu (nechal si namluvit) , že není tu kolem pro ni (a pro něj) dost místa. Takže mu, dříve či později, nezbude než…
Bývalá britská učitelka umění se rozhodla, že už nemůže snášet tlak moderní společnosti. I přesto, že netrpěla žádnou vážnou nemocí, se proto rozhodla, že zvolí dobrovolný odchod z tohoto světa. Na švýcarské klinice Dignitas proto podstoupila takzvanou asistovanou sebevraždu. Anne, 89letá důchodkyně z Velké Británie, podle svých slov už nadále nemohla snášet nedostatek mezilidských vztahů v moderní společnosti závislé na počítačích a internetu. „Proč tak moc lidí tráví život koukáním do počítače nebo na televizi? Já nikdy televizi neměla, jen rádio.. Lidé jsou si čím dál tím vzdálenější. Stávají se z nás roboti. Je to nedostatek lidství,“ zoufala si. Snést podle svých slov nemohla ani nadvládu fast foodů a nezřízeného konzumu. „Jako bych plavala proti proudu. To už dál nejde. Pokud se neumíte přizpůsobit, jděte. Říká se: přizpůsob se, nebo umři. Ve svém věku cítím, že už se přizpůsobit nedokážu,“ prohlásila Anne. „Je to život bez budoucnosti.“
z blogu Vlastimila Marka Zen o zachování energie,
který se mi právě hodí do krámu. Který právě zavírám. Nikoli definitivně.
Na závěr už jen ze záložky (děrného štítku) z toho modrého sešitu:
Jdu lacino, jdu pod cenou / Jdu nízko, moje tupá ryzko / Rvu uzdu pěstí zpocenou / Kroutím ti dásně / Škubu pyskem / A ty jdeš tryskem / Rovně, krásně / Dravě, jak řeka / Která teče / Jak ostří meče / Jako právo / Rychle, jak střela / Lehce, hravě / (A já na tobě usedavě / Trpce a křehce víc / Než je zdrávo) / Ty moje skvělá, blbá krávo / Máš v sedle jezdce / Kterej nechce / Nic, než jen dojet
abych ho mohl také zavřít a uklidit. Zas na čas. Ten sešit. Story o stíhání Tonniho Heacketa je v něm ještě hrubě načrtnutá, ale nic víc. Až na pár překladů pro Green Peace (ty byly už za peníze). A ještě nějaké drobnosti (Ze života tučňáků, Noční pomočování, útržek pohádky), včetně Motlitby tuláka od I.S. (Myslím, že se mi o něm dnes v noci zdálo?) Seznam odrůd z vinice Sv. Kláry. (Ten přibyl o mnoho let později. Po 2. hospitalizaci.) Typicky psychotický mišmaš. Prozatím musí nám to tak stačit.
– – –
Just – expr. právě, naschvál. Něm. just z lat. iustum spravedlivé. Justament pak naschvál, schválnost.