Démona (jeho na člověku nezávislou existenci) uznávali prý staří Řekové a také Římané. Ti už jako génia, a nespojovali ho s člověkem (osobou, egem) tak těsně, jak začalo se to dělat v dobách renesance. Pomohlo by mi v mém soužení s všelijakými (i docela milými) démony slyšet vystoupení – teď ale koho? jsa nekulturním barbarem, musím se rychle podívat.. a laskavé(ho) čte-nářky i čtenáře prosím o chvilku strpení; ti, co čítávají mé nářky pravidelně, už snad si zvykli –
(chvilka strpení s hudbou v pozadí: legendární cellista Pablo Casal prý cvičil na nástroj až do pozdního věku. Když se ho – v jeho 90 letech – ptali proč, řekl: „Musím se ještě zlepšovat.“ Ve skutečnosti prý řekl: „Domnívám se/myslím si, že stále dělám pokroky.“ Ale přeložil jsem to trochu jinak. A „v 90ti“ píšu tak, jak se prý správně/spisovně má. I když to není mým zvykem.)
Aha, tak Elizabeth Gilbert se jmenuje ta žena/paní, co napsala veleúspěšnou knihu (eat, pray, love) a promluvila i na TEDu. Ze svého hlavnímu hříchu („Jsem spisovatelka.“) vyznává se hned zkraje. (Uložil jsem si klip na FB, ale jeden se pak zase „zakecá“. A dočte se u Helen o Casalovi, u Hanky o panu Vyjídákovi a u Kačeky 2-3 dostane k tomu hudební dáreček z dílny jednoho jemného génia. Což sem/tam se hodí.)
Pomohlo by mi slyšet vystoupení paní Gilbertové už v osmdesátém devátém? V tom čistě mém „roce ďábla“? Určitě asi ne. Čekal jsem provalení hrází (vltavské kaskády) a povodně z vnějšku, ne uvnitř (sebe). A dnes? Tak trochu tuším, o čem ta paní mluví. A líbí se mi některé její obrazy (jen nesvedu vykreslit je tak plasticky „svými“ slovy):
báseň, jak vzedmutá vlna (inspirace) valí se krajinou.. dívka ji ucítí.. odhodí hrábě (či kosu, či co to právě drží, i kdyby měl to být hliněný džbánek) a utíká.. pádí domů pro zápisník a tužku.. vyplaší slípky.. rozrazí dveře.. zakopne na schodech.. vpadne do svého pokojíku.. vytrhne zásuvku ze stolku (není ještě dost zkušená, napříště bude už zápisník nechávat na stolku).. levou rukou ho otevírá a pravou bere tužku.. zatímco báseň už se přes ni převalila.. a dívka v hrůze, že najde si místo ní někoho jiného.. odhodí tužku a vymrští tělo i ruku za jejím unikajícím ocáskem (tahle báseň je tak trochu kuna lesní).. chňapne jej, přitáhne kunu k sobě.. a začne ji zvolna vtahovat do sebe.. báseň se nebrání (protože chtěla být lapena) a na papír vychází/vytéká z ní pozpátku.. řádek po řádku.. až k titulu.. k čumáčku (tykadlu) básně.
Nepomohlo by mi slyšet paní Gilbertovou už tenkrát, v ničem. Ani to nešlo. A pomáhá mi to teď? Nevím, ale jsem rád, že si mne tohle video našlo. (Náš nový Mozart – přesněji: Mozart naší doby, jak píše kdosi o Nilsu Frahmovi – stále mi hraje do ucha. Já vím, on to není. Ale říká se to tak: poslouchám Mozarta. Poslouchám Frahma. „Tohle je hudba pro teplý,“ říká v Cemetery Junction kamarád kamarádovi, co pouští si doma z desky vážnou muziku. „Zkus radši Eltona Johna!“ Asi fór? V sedmdesátých létech se asi buzíci v Anglii ještě „nenosili“. Nevím, jsem nějak zaostalý.
V Americe Monkeyho Zetterlanda to šlo. Najít svou pravou sexuální orientaci a veřejně se k ní přihlásit. Zamýšlel jsem tenhle blog jako svůj osobní „comming out“ a chtěl se v něm k něčemu veřejně přiznat. Přestat mlžit. Zbytečně, protože se to nejen ví, ale na příslušných místech i píše. A nejde o moji sexuální orientaci, i když ani v ní neměl jsem po určitou dobu zcela jasno. Svým dílem přispěl k tomu i Monkey.)
A v duchu se vracím k útržkům filmu, jehož pointa došla mi až po odevzdání překladu. „You are a fag, babe!“ zní klíčová věta příběhu o nalézání vlastní identity. „Jseš buzerant, kotě!“ přeložil jsem. „Jseš vůl, kotě!“ zasáhla ruka úpravce dialogů. „A já si uvědomil/došlo mi, že je to pravda,“ říká Monkey a přestane užívat předepsané prášky.
„I was on Quaalude, and nobody knew about it,“ sděluje divákům o několik sekvencí dříve. „Byl jsem na kvalonu a nikdo o tom nevěděl,“ přeložil bych to dnes doslova. Ale spíš: „Bral jsem oblbováky/prášky.“ I když ne každý prášek je oblbovák. A vlastně je.
„Byl jsem jak trosečník, a nechával si to pro sebe,“ přeložil jsem tenkrát, nevěda a neschopen zjistit, co je to Quaalude. (Neznali jsme ještě Johna. Nebyl ještě v Praze. Neučil nás na jazykovce konverzaci. Kecám. Znali, byl, i učil. Na Evžena Drooda a jeho tajemství jsme si ho dokonce pozvali. Co na tom, že Evžen je Edwin. Oboje začíná na E. A ukázalo se, že některé odposlechy máme s Kačenkou lepší než „native speaker“. A některé zas horší.)
Quaalude: Metakvalon, sedativní hypnotikum s účinky podobnými barbiturátům. Být na Quaalude? Znělo mi to jako Tajuplný ostrov od Julese Vernea. Asi jsem nechtěl pořád otravovat s nějakými dotazy a vyřešil jsem si tu záhadu po svém..? Zamlžil jsem a nepřiznal neznalost. („Problém“ se tím vyřeší, ale v člověku to pak stejně hlodá.
Po letech se buď zeptá nebo si to někde dohledá. Dohlodá se. To už jsme žili ve třech. My dva a Internet. Děti, ty podřadné bytosti, co batolí se vám někde u kolen a pořád jenom ruší, se přece nepočítají. Nebo jo? Asi jo. Tak v pěti. Žili jsme. Všichni spolu. Až pak i pes.) Dnes (po letech) už vím třeba i to, že rodina šťastných Kavkazanů z toho filmu je prostě rodina bělochů. Na rozdíl od rodiny černochů (z úžasného třeba filmu Crooklyn od Spikea Lee) nebo jiné etnicky homogenní rodiny z Monkeyho doby.
Pointa filmu mi došla.. sama od sebe. Pomohl k tomu i jeho titul (čumáček, tykadla, fousky). Anglicky: Inside Monkey Zetterland. Česky: Svět Monkeyho Zetterlanda. V češtině chybí tam to podstatné: vnitřní. Rád bych věděl, jak pochopili tenhle film čeští diváci odkázaní pouze na dabing. V tom lepším případě asi tak, jako nick Freddy (jediný komentář na CSFD):
Máte pocit, že váš život už nemůže být zvláštnější a že všichni kolem vás jsou až příliš nenormální a ujetí? I kdyby to byla pravda, tak to určitě nebude stačit na to, co prožívá hlavní hrdina tohoto filmu, který je obklopen opravdu velmi zvláštními lidmi a celý jeho život je jedna velká bizarnost. A stejně jako je zvláštní život hlavního hrdiny i postavy kolem něj, tak stejně tak je zvláštní i celý tenhle film, v němž se vlastně celou dobu nic neděje, prostě jen sledujeme, jak hlavní hrdina žije svůj život a co se kolem něj děje, ale to je tak vše.
Chvílemi je to konverzační drama, chvílemi příběh ze života, a chvílemi prostě jen úlet, jinak se to nazvat nedá. Z celého filmu mám bohužel velmi rozporuplné pocity, dokonce se nebojím říci, že hranice mezi genialitou a trapností je zde velmi tenká a nejsem si jist, jestli nebyla tato hranice během filmu překročena. Každopádně mám za sebou díky tomuto filmu hodně nevšední filmový zážitek, na který určitě ještě nějakou chvíli budu vzpomínat, protože něco takhle zvláštního se opravdu jen tak nevidí. Nakonec jsem se rozhodl udělit průměrné tři hvězdičky, protože něco do sebe ten film přece jen měl a nebyl to úplně ztracený čas.
Došlo/dojde to časem i Freddymu? Viděl/pustí si film v originálním znění a s titulky? Nevím. Dodatečně se tedy (všem českým divákům závislým na dabingu, kteří po tomhle filmu někdy sáhli) omlouvám, že jsem tenkrát hned (jak mi to o Monkeym došlo) nevolal do studia. Protože tušil jsem, že ten můj buzerant úpravou neprojde. Na to byl příliš dlouhý. „Ale napsal jsem snad, kurva, jednou buzerant, ne?“ omlouval jsem si tenkrát svoji nečinnost. „A jsem já snad, kurva, úpravce?“ A: „Nebudu přece z jinejch dělat voly.“
A tak potom jiní udělali vola z Monkeyho. A z diváků. Zabili pointu a s ní i celou dabovanou verzi filmu. Nemuselo se to stát, leč stalo se. A jako předehra k mému úhlavnímu (rodícímu se) překladatelskému kaminkautu by to pro dnešek snad mohlo stačit. Ten Lomihnát Killmihnát (Nils Frahm, z jehož jména mi prozatím utkvělo jen to jeho i..hm) toho, jak slyším, nenechá. Nechám ho hrát a jdu zavěšovat. Přidám i fotku? Asi jo:
P.S. Jo, původně chtěl jsem napsat i O Majdě a o vlcích, co je jich celá smečka. Vlastně jsou jenom čtyři, ale vydají nejmíň za pět. A jsou to hodní vlci, ale my se jich stejně bojíme, protože vlk je vlk. A my srabi. Tak někdy příště, dětem na dobrou noc. Protože je to taková pohádka.
P.P.S. A dostat chtěl jsem se i k tomu, že Slováci (Jedz, modli sa, miluj) si název stejnojmenného filmu přeložili přesněji než (Jíst, meditovat, milovat) Češi. Představte si třeba Boha, jak přijde k vám domů a řekne: „Jíst!“ A laskavě i přísně (jak už tak bývá jeho zvykem) na vás při tom hledí. Zní vám to jako příkaz. Jíst! Co uděláte? Nakrmíte Ho nebo sebe? (Naštěstí vyjde to vlastně nastejno. Víme-li jak, a čím krmit. Víme-li.)
P.P.P.S. Tři a půl hodiny plácal jsem (s pomocí Boží, některých svých démonů a kámošky Internetu) tenhle-ten blog. Když/Kam musíš, tak/tam musíš. A dětma nezatopíš.