1. když jsem si uvědomil, že se ke svým dětem chovám hůř, než se choval můj otec ke mně, bylo už pozdě. Protože už byly na světě a musely to snášet. Bylo těsně po převratu a otevíraly se nové možnosti pro všechny zdejší omezence. Tedy i pro mne. A jak jsem si včera přečetl v jedné „permakulturní“ diskusi: „Revolúciu jednej slámky jsem četl už před 15ti lety. A od té doby pořád skoro nic.“ Pokaždé, když projdu další svou depresí a ona mnou, jsem vděčný za všechny ty skoro nice a za příležitosti, které jsem (alespoň částečně) využil.
2. cvičení mne stále nebaví, i když už vím, že pomáhá. Nepřinutím se k pravidelnému. Tak aspoň občas, když není zrovna nejhůř. A už si od toho nic neslibuju.
3. teď mi to vypadlo. Moment. Co jsem to..? (drbu se ve vlasech; dobře, tak o té migréně a pak si třeba vzpomenu) Bolest hlavy tentokrát nepřišla jako v předchozích dvou případech v průběhu manické fáze a z nedostatku spánku, ale naopak jaksi preventivně? Včera večer byla tak intenzivní, že vyhnala mne od monitoru. (zazvonila minutka, jdu zkontrolovat fazole v hrnci.. přidám jim 10 minut) Paralyzovala mne natolik, že jsem byl v pokušení zavolat ženě, ať přijede ze soustředění. Pak jsem si řekl, že na to dlabu a vzal psíky ven na volno, protože už jsem neměl na to se s nima pořád přetahovat. Potkali jsme příjemnou dvojici (mají doma dvě labradorky) a paní se sedmiletou bíglicí. Paco si ji očuchával a Majda se chovala téměř vzorně. Pak už jen kolem kočiček domů a bez příhod. I když Madla zas něco zchroustala. Bylo to hodně tvrdé.
Chvíli jsem uvažoval (to už jsem ležel na matraci), že nasadím Reiki, ale vykašlal jsem se i na to. (Neprosil jsem, jenom jsem poděkoval.) Bolest nebyla nesnesitelná, jen hodně intenzivní. Zkusil jsem se v ní trochu uvolnit a za chvíli se mi povedlo usnout. Už třetí noc nechávám Majdě volné pole působnosti v obýváku. Odnesla to nožka od skříně. Představil jsem křeslo a barel. Pro tentokrát si Majda vystačila s hadry. Také jsem dneska vstal o dvě hodiny dřív oproti současné normě. Hlava mne nenechala dospávat, ale už skoro nebolí. Jenom (jak to napsat?) dobolívá? Přirozené opiáty odvedly svoji práci, takže jsem trochu (a docela příjemně) utlumený.
4. tak co jsem to chtěl napsat? Nevím, jdu „vypnout fazole“ a do pekárny. Především pro smetanu. Žitovka už chladne v hrnku. Majdu vezmu s sebou, Pacouše nechám ještě relaxovat. I když pro rohlík by se přetrh. Prší, to se bude Majdě líbit. (Líbilo. Je ve věku, kdy hraje si ještě s loužema, které už Pacouše nechávají chladným. Na rozdíl od bahna.)
5. po snídani ještě jednou do sklepa, odečíst vodoměr. 108 855. Poprvé jsem ta čísla sice donesl, ale zapomněl zanést na kartičku. Od té doby, co nám přišel účet, Kačenka monitoruje. Asi jsme to vážně všechno prošplíchali.
6. pokračování soukromě-veřejné zpovědi: dříve jsem kopal do dětí (zásadně jen do těch svých, i když jednomu fakanovi v parku jsem ji taky natáh, ale to bylo rukou); teď, co mi odrostly a odešly, si musím vystačit se psy. I když vím, že se to nemá. Nekopu do nich kdovíjak zběsile, ale občas (to když mne přemáhá úzkostné vědomí vlastní nedostatečnosti a potřeba být pokud možno v normě s obecně uznávanými pravidly občanského soužití) je teda načutnu. Někdy se udržím, někdy zas ne. Na to, že začal jsem na sobě „pracovat“ nedlouho po převratu (byl-li to vůbec převrat a ne pouhý podraz) dost hubený výsledek. Takže si tu možná vážně stěžuju, i když nechci. A žaluju. I když není komu. Už vím, co jsem to ještě chtěl napsat:
7. a to je fakt stížnost. Ve sboru (dětském, pěveckém) jsem se měl mimo jiné naučit i číst noty, což se nestalo. Hned po prvním roce přeřadili mne (kluků bylo málo) do koncertního oddělení a tam už se jenom zpívalo. Tak jsem se učil ušima něco mezi 1. a 2. hlasem a nikdy si nebyl úplně jistý, s kým to zrovna zpívám. Ve škole jsem to nedohnal (zůstalo u klopotného „slabikování“ cé, dé, é, ef, gé, á, há, cé), sám pak už taky ne a dodnes se považuji v tomto směru za nedovzdělaného, nikoli vlastní vinou. Protože v tom sboru mne to naučit měli. A moji rodiče na to měli dohlédnout. Ale možná ani to by nestačilo? Dodnes mi není jasné, proč notová abeceda začíná zrovna od C a proč místo B v našich krajích vyslovujeme H.
8. už jenom na závěr: myslel jsem si, že mám široké srdce. A prdlajs. Nevejdou se mi do něj ani všechny tři moje „adoptované“ dcerky. Pořád na jednu zapomínám. A možná je to pro ni to nejlepší? Co s takovým fotrem?
9. Tak ještě dohledat toho Teslu a můžu začít kompilovat svůj víkendový blog.
10. (Zase mi office nutí svůj formát. No dobře. Tohle jsem chtěl ještě dodat:) Loni jsem se během jednoho týdne setkal hned se čtyřmi psychiatry. Od jednoho mne odvezli na policejní stanici, s druhým jsem se domluvil na převzetí do péče a se zbylýma dvěma absolvoval (ve vrcholící fázi manické ataky) zajímavou přednášku a workshop. Tři z nich byli muži. Takže v čem je problém? Ne, počkejte, vážně: v čem je problém?