Zkrátka, zas tu mám jakési nejasnosti. Terminologické. Co je co? Blog je to, co právě píšu a blog je to, na co ho píšu? Ne, to na co ho píšu je přece h…o. To, do čeho ho píšu je laptop. To, na čem ho píšu je taky laptop. Plus tenhle svět. (Náš. Vezdejší. Ve zdejší?) Tenhle svět (a křeslo Oskar z Jysku) je i to, v čem ho píšu. Stejně jako mé pyjamas. Či moje tělo. Či moje vědomí? Či moje čchi? (Chi, chi, chi.) Otázka pro Sri Chinmoye.
A teď to hlavní: Blog je i to, kam svůj blog zavěsím. Na svůj blog. Zavěsím tedy blog na blog? Nemělo by se to nějak rozlišovat? Nebo se to rozlišuje a ke mně se to ještě nedoneslo? Nebo blog nezavěšuju na blog? Snad někdo zkušenější ví nebo tuší… a (nechci k ničemu navádět, natož žadonit). Blog je to celé a to, co právě plodím, je jeho co…? Článek? SOS… SOS… SOS…
Ano, topím se, tonu tu v oceánu slov a jejich nepochopených významů. A to ještě není nic proti oceánu toho, čemu říkáme realita. Naše realita. Každý ji máme (protože každý v ní máme jinou pozici a proto ji vnímáme odjinud i trochu jinak) trochu jinou. Než ten druhý. Jinak ji vnímáme, jinak chápeme a jinak popisujeme. Obvykle právě slovy. V tom je ta potíž. I krása. Možnost. (Vezdejší – zastarale ze staročeského veždajší od vždy přichýlením k zde. V praslovanštině vyslovovalo se vždy přibližně jako višudy až vešudy. S praslovanskými jery. Měkkým (ь-za ultrakrátké i) a tvrdým (ъ-za ultrakrátké u).)
Když jsem se včera začetl do § 6. svého malého etymologického, ožila ve mně na chvíli naděje, že už by mohlo přijít. Takové to.. (co párkrát už jsem během své alternativní léčby prožil i zažil) zas nějaké menší, částečné prohlédnutí, osvícení neboli satori. Tentokrát už o něco větší. A brána jazyků že mohla by se mi otevřít. Ne ještě dokořán… (Další takové: prý expresivní obměna starého do kořen; tj. úplně. Takže ouplněk = kořenek? To zas ne. Spíš tak, že otevírá se nám něco až „do kořenů“. Až ke své PODstatě. Tam, odkud se vychází. Čiliže zdola. Vracíme-li se v jazyce zpět, nahlížíme tedy zároveň pod povrch. Do svého podvědomí.)
Kýžené satori ale nepřišlo (i přišlo, jenomže jindy a jinak, než bych si byl býval představoval) a brána jazyků zůstává mi i nadále uzavřena. Zkusím si alespoň zjistit, proč svému stručnému etymologickému slovníku furt nadávám do malých. Jádro pudla bude v tom slově stručný. A řešení záhady je hned na světě: vždyť já tomu slovu nerozumím! Nechápu je. Já prostě nevím, co to slovo znamená. A proč se říká stručný. Jistěže nějak vím (z kontextu) že je to cosi jako krátký a zároveň výstižný. Jenomže to mne asi neuspokojuje, když stále tak důsledně bráním se jeho užívání. Tož ke kořenům: od staročeského struk lusk, původně bohatý na struky (o hrachu), později i o krátké, ale jadrné(!) řeči. A jsme doma! Skoro už.
Nedlouhý, leč jadérky slov k prasknutí naplněný je ten můj stručný etymologický slovník. Co tu a tam si v něm louskám. Vylupuji. Loupežím. Pásti se ještě nelze. Jen vyzobávat. Hrášky jak perličky. Ty svěží, zelené, voňavé vybírat a do úst vkládat. Ochutnávat. (Struk ve významu cecek prý přejatý z němčiny – strich. Čiliže ouplně a od kořene jiné slovo. Dva struky soupeřily nám tu o přízeň v jazyce, staročeský a německý. Ten první as změnil se v lusk, ten druhý přilnul zde k ňádru mateří hospodářského zvířectva. Kravek i koziček… proto snad říká se někdy i ženským ňadrům kozy?) Uf, pane Králi, nejsme zas takové vemeno. A náš dnešní bloček nebyl tak ouplně marný. Jednu svou záhadku jsme v něm rozlouskli. Tumáš hrášku, brášku.
A ti, co mne nechtějí živit ze svých daní… (Ostatně, jaképak daně? Dřív se jim říkalo o něco poctivěji, když ještě jezdívali pro ně výběrčí; dnes – všelijak znevolněni málem až k bezvědomí – máme je dávat berňáku sami. V tom slově berňák přitom původní výraz – berně – dosud přežívá.) A ti, co mne nechtějí živit ze svých daní a svého pojištění… (Já už víc než pár let daně ani pojištění neplatím – mám úlevu – a pobírám státní rentu. Od jisté, určené doby. V níž byl jsem shledán invalidním. Pravda, až na druhý pokus. Při tom prvním mi nárok na rentu nevznikl. Od té doby se příslušný zákon změnil a dnes bych dosáhl renty už prvním pokusem. Nebýt mého o tři let mladšího a podobně postiženého či obdařeného bratra, tak to nevím.
Pracuji přitom zdarma. Tak, jak sám chci a zvládám. Zároveň studuji při zaměstnání. A protože taková škola, jakou bych potřeboval, tu není, vytvořil jsem si ji. V sobě. Pro sebe. Žákem jsa v ní i učitelem. Říkám jí Život.) A ti, co mne v tomto životě nechtějí živit ze svých daní (natožpak solidárně přispívat na moji léčbu), ať laskavě začnou budovat takový systém a volit takové vládce, který a kteří už nedopustí, aby se v tomto našem všem společném světě a v této naší všem společné společnosti za naše společné peníze nadále vyráběli (prý v mezích zákona a tzv. lege artis) duševní, jakož i tělesní invalidé. Mrzáci. A to jak na běžícím pásu.
Protože je to už (i v rámci našich omezených znalostí a finančních možností) proveditelné. Jenomže skutečná (vědomí transformující) léčba duše i těla nalézá se stále spíš mimo hranice oficiálně uznávaného, povoleného, propagovaného a podporovaného. I proto dál vedu si svou (… 😉 a tenhle blog. Nám všem (a sobě hlavně; hlavně sobě a) pro zlost i pro radost. Jak to kdo vezme.
Slovníček použitých i nepoužitých slov
mrzák – v. mrzeti. Všeslovanské. Původně být odporný. Mrzák. Mrzký (mravně odporný). Mrzutý mající nechuť k lidem.
krákorec – nosný trám starých dřevěných staveb s vyčnívajícím ozdobným zakončením; z něm. Kragholz: (aus)-kragen vyčnívat a Holz dřevo.