Bylo mi tenkrát sedmnáct:
Nevyklánějte se z oken / Tak zní nápis úřední
Pro jistotu se však ještě / Všechna okna zabední
Kdyby někdo z nerozumu / Po požití lahve rumu
Přehlédl ten nápis snad / Aby z okna nevypad
I když se silně snažíš / Prkna hlavou neprorazíš
Zůstane ti utajeno světlo denní
Nepostřehneš ani, jak se den s nocí mění
Zbývá ti už jenom snění / Při umělým osvětlení
Čo je slnko, o čo robí? / Anka sa len pýtá
Či vraj zorám šaty šije / Či tmu do vriec chytá?
Těžko se to ale Anka někdy doví
Už se nikdo nenajde, kdo jí to poví
Může za to jedno blbý nařízení
A prkna s hřebíky na jeho utvrzení
Rozmlaťte je! Rozmlaťte je! / Slunce vás světlem zaleje
Rozmlaťte je! Rozmlaťte je! / Slunce vás světlem zaleje
Co na tom že občas někdo vypadne?
Nenechte si svoje světlo brát!
Uvidíte, co vás všechno napadne / Až bude slunce zapadat
Čo je slnko, a čo robí? / Anka sa len pýtá
Či vraj zorám šaty šije / Či tmu do vriec chytá?
(repetice, fade out)
Zapsal si tenkrát náš malý (a už tak patetický) lodník na své poněkud opilé kocábce. Ne na objednávku. Z čistě vlastní potřeby a bez ohledu na jakási autorská práva a „duševní vlastnictví“. Lidská duše nechce (protože ani nemůže) cokoli vlastnit. Má jen samu sebe a touží růst a rozvíjet se, jako každá růže. A k tomu potřebuje i prostor. Když jí ho upřeme, růst bude stejně. Jen rozvíjet se v té tísni moc nedokáže. Vzniknou tak všelijací běsi. Uřvaní, hnusní a bolaví. Setkávat se s nimi po letech je těžká soda. Těžká, ale naše.
Děkuji (a ještě jednou děkuji) paní Evě Pilarové a panu Theodoru Pištěkovi za úžasný výkon, který podali v jednom dokumentárním filmu České televize. Vynikl zvláště ve srovnání s exhibicemi některých dalších účinkujících. I jim za ně děkuji. Mít ruce, na které bych sám byl hrdý, budu třeba i tleskat.