Anebo jenom pořád ještě neznám (nechci znát) ty správný lidi. A dost dobře ani sám sebe? No nic, teď už k věci: 2.12.2014 (až jsem se sám lekl, v jakém roce už to žijeme) se v Nederlandu, což je naše Holandsko, pořádá seminář se Seanem Blackwellem. S tím Seanem, co se už před pár lety rozhodl sdělovat složité myšlenky týkající se psychóz a psychotiků jednoduše, což některé čtenáře tohoto blogu docela pobavilo. (Až tak, že možná ani nedali si tu práci se s těmi myšlenkami, předloženými docela stravitelnou formou v sérii zábavných edukačních videí, seznámit.)
S tím Seanem, co prodělal veskrze blahodárnou psychotickou epizodu a pomohl pak podobnou, o něco těžší epizodou úspěšně projít i své starší neteři. Tu mladší neteř, kterou zastihla psychóza dřív, si vzali do parády lékaři a zjevně jí svou „odbornou“ péčí přinejmenším moc nepomohli.. a spíš ji poškodili. To všechno se stalo daleko od nás, v Kanadě. Což v dnešním propojeném světě zase tak daleko není.
A proč to sem píšu? Protože zatím nevím o jediném odborníkovi z prostředí tzv. péče o duševní zdraví, který by se na ten evropský seminář chystal. Kterého by zajímalo, jak doprovázet akutního traumatizovaného psychotika v jeho procesu tak, aby to přineslo převážně dobré a nikoli převážně špatné výsledky. A co s tím chci udělat? To ještě přesně nevím, ale probouzí se ve mně chuť být při tom.
V případě, že se ukáže, že na seminář z České republiky opravdu nikdo nepojede. Nevím sice, kde nebo spíš jak na to vzít peníze, ale to budu řešit až za pochodu. Pokud tedy skutečně vykročím. A něco mi říká, že bych měl. I kdyby to měla být moje uražená ješitnost.
Když jsem si blahé paměti, v době, kdy od lakrosu jakožto kapitalistického pa-pa-pa-pasportu dávali všichni ruce pryč, uměl vyběhat u svazáků povolení vyjet do Belgie na interkrosový festival, měl bych si dnes dokázat vyběhat a zařídit i tohle. I v tomhle méně přehledném a přitom nadále rozděleném světě. Nebo se ze mne už stalo taky takový rozmázlý hovínko, jako z většiny mých milých spoluovčánků, že se ani nepokusím? To snad ne?
Nevím, jestli je tenhle blog tím nejlepším PR naší nedávno vzniklé organizace, co ještě nemá ani vlastní webovky. Jenomže jiné momentálně neumím a vlastně ani nechci umět. Takže už na závěr a pro ty, kteří se při čtení nepohoršili nad mým psaním, ale nad zoufalou a do nebe volající situací v oblasti péče o duševní zdraví nás všech a chtěli by nějak (nejlépe finančně, ale i jinak) přispět k úspěchu naší aktuální „mise“ nebo se k ní dokonce sami přidat:
psát můžete sem do komentářů, čím dříve, tím lépe.
Pro dnešek loučím se slovy Seana Blackwella:
„While the number of views of my videos receive pales in comparison to that of a cat playing piano, the lives I’ve touched, not only with my story, but with my theory video as well, are among the first baby-steps toward our world looking at bipolar disorder in a revolutionary, new way.“ / „Pokud jde jen o sledovanost, strčí kdejaká kočka – klavíristka všechna má videa hravě do kapsy, ale lidé, které jsem oslovil jak svým příběhem, tak svými edukačními videy, mohou teď sami dělat první odvážné krůčky do světa, kde se na bipolární poruchu bude hledět novým, převratným způsobem.“ Sean Blackwell, Am I Bipolar or Waking Up?