O jiném myšlení měl se jmenovat tenhle blog, ale napsal jsem jiný. K těm souvislostem: nebudu tvrdit, že je to pravda, co mi došlo. Je to můj současný náhled na některé okolnosti mého (a nejen mého) života. Týká se to fungování vesmíru (v souladu s principy Huny) a našeho (nás všech) působení v něm. A předčasné smrti našeho (vlastně taky nás všech) syna. (Takže možná i předčasných úmrtí obecně, tak daleko jsem ještě nedomýšlel. A nebudu teď – ani jindy – to sem psát, takže možná časem i zapomenu, co a jak mi k tomu přišlo. To risknu.)
Zmíním ale stručně ty sny: předvčerejší si teď nevybavím. Včera se mi zdálo, že se měním (v neobývaném bytě) ve vlkodlaka. Nebylo to nijak děsivé, nečekané ano. Koukal jsem na sebe do zrcadla a zvažoval, zda takto ještě mohu ven mezi lidi – t.j. kam až mohu s tou proměnou zajít. Ta proměna se děla přes nějaký „klíč“, předmět, který měl symbolickou ochrannou funkci toho prostoru (chránil ho před možnými vetřelci, zloději) a kterého jsem se dotýkal. Držela ho ruka kostlivce (možná Benova; t.j. ruka našeho zesnulého syna), kterému chyběla lebka. Ono mu chybělo i tělo, ale to tam Kačenka nějak nakašírovala. Aby to celé vypadalo jako ležící postava. „Klíč“ jsme jí před odchodem vkládali do hnáty.
Nemá to logiku, protože to bychom nemohli zamknout. Takže jsme zamykali takto symbolicky? Nevím. Jak jsem se dotýkal toho předmětu, všiml jsem si, že se mi proměňují ruce v pracky. Šel jsem se podívat do koupelny, do zrcadla, jak vypadám v obličeji. Nebyl vlkodlačí, jen mírně v rozkladu, v počínajícím stupni „metamorfózy“. Usoudil jsem, že je to ještě snesitelné, že to tak můžu nechat a jít ven. .. Na dnešek se mi zdálo, že mne lanaří nějaký instruktor – terapeut, abych přednesl Blackwellův přístup k léčbě psychóz na semináři v Krkonoších. Byl jsem paranoidní a tušil jsem v tom nějaký podraz. A necítil jsem se k tomu příliš kompetentní.
To byl ten druhý sen; ten první: přátelím se (ještě s někým, ale už jsem zapomněl, kdo to byl) s mistrem světa v cyklistice (do vrchu?). Ten silně připomíná chlapce – bubeníka, kterého znám z této reality. Právě vyhrál závod, vracíme se s ním pěšky z kopce dolů, jako druhý ho po vzoru svého společníka beru za ruku (pravou). Sejdeme pod kopec, ke Štrbskému plesu (není to Štrbské pleso, ale ve snu se tak jmenuje – jezírko pod skalou). Mistr si bere neoprén a jde se ponořit. Není ale spokojený, říká, že by musel stát na dně aspoň hodinu.
Napadne mne, že bych si od něj mohl půjčit neoprén a zkusit si to taky. Ukazuje se, že mistr je také skokan z výšky. Skočil už jednou (skáče do toho jezírka, do místa, kde je hloubka maximálně dva metry, spíš míň a je tam schod) a vrhá se dolů (do mlhy) podruhé, z něčeho jako Žižkovská věž. V tu chvíli jsem s ním tam nahoře. Jezírko se mezitím plní smáčejícími se lidmi v plavkách – voda je ale chladná. Nechápu, jak ji ti lidé mohou snášet. A divím se, jak je možné, že mistr svými skoky ještě nikomu neublížil – neskočil nikomu na hlavu. Skáče do jednoho místa u břehu, ale co kdyby se netrefil? Ti lidé sem chodí i kvůli tomu – je to taková atrakce.
Přichází i starší paní s berlemi – v tu chvíli mi dojde, že jezírko je léčivé a že jsme vlastně v přírodních lázních. Jezírko se mění spíš ve vybetonovaný bazének. Do vody ale nejdu. Konec snu..?
Ta mlha je asi převzatá z filmu, který jsme si o vánocích pouštěli. Název mi bude muset připomenout Kačenka. (Dlouhá cesta dolů.) Je o sebevrazích.
S energií sebevraha se nejspíš setkala i dcerka, cestou k nám. Zdrželo ji to na (a o) tři hodiny. Minula se tak se synem a jeho paní. A ňuňátkem, co je ještě v bříšku.. a tak mám potíž na ně věřit. (Co nevidím, to přece neexistuje.) Kačenka už ale s ňuňátkem komunikovala, ta s tím potíž nemá.
Taky se včera nad ránem začala spontánně vymisťovat z těla, během snu. Zdálo se jí o našem mrtvém známém. A dcerka si zas poprvé ve snu uvědomila, že sní a nemusí se tolik stresovat.
To jsem si já uvědomil v „reálu“, při legendární hře Time´s Up. Ne, že nemusím, ale že a jak se při ní stresuju. Zbytečně hodně. Taky jsme ten rodinný duel s mladýma projeli, ale ne tragicky.
Do bohnické literární soutěže pošlu blog o hadí síle. I když to není literatura. I proto, že pokud už se má soutěžit v literatuře, mělo by se to dělat jinak. Zadat jedno téma, jednu formu a výsledné práce hodnotit. Klidně i víc témat a víc forem, proč ne. Ať si každej vybere.
Ale pak už teda hodnotit zvlášť. Ne jako teď ve dvou kategoriích: próza a poezie. Zkusím to navrhnout pořadatelům, aby se neřeklo, že furt jenom kafrám a konstruktivního nic nepřináším. A počítám s tím, že návrh neprojde. (A neměli by se odděleně hodnotit muži a ženy? Ozývá se můj utajovaný sexismus.)
Taky mi došlo, jak stále jsem (po tolika letech „práce“) zablokovaný. Jak pořád nedokážu přirozeně a v klidu dávat. Ani tu lásku, ke který už mne „to“ pustí.
Rozkoukaný mám film Cowspiracy. Vychází mi z něj jako to hlavní poselství stále totéž: jestli se v nejbližší budoucnosti radikálně nepromění myšlení (ale i cítění a jednání) většiny lidí na téhle planetě, je s námi ámen. Se všemi, v té formě, v jaké ji prozatím obýváme.
Podle autorů filmu vymře oceán při současném tempu a způsobu „rybolovu“ (protože on už to není lov, spíš výlov, či nabírání) do čtyřiceti, možná padesáti let. A my s ním. To už tu nejspíš nebudu, ale pár (či víc?) desítek let tu být ještě chci. I když chtěl jsem napsat – vydržet. Ale to už zas tolik nechci, protože to dělám už dost dlouho a přestává mne to bavit.
Střihem: Žádní mimozemšťani za nás současnou krizi nevyřeší, protože je to naše krize a naše šance. Kterou můžeme a nemusíme využít. V tom je ta lidská svoboda a na to jsem vážně zvědavý, jestli to zvládneme. Na sebe nejvíc.
Jo, musím se ještě omluvit za své nedávné vulgarismy: na konferenci CrazyWise nebyl, pokud je mi známo, nikdo z Maďarska, ani z Polska, ani ze Slovenska, ani z Bulharska, ani z Rumunska, a tak dále, a tak podobně, o bývalém SSSR nemluvě. Takže taková hovna my, Češi, (alespoň v tomto případě) zase nejsme. Byla to akce spíš pro místní a přespolní. I když někteří přespolní se projeli pod mořem. Měl bych jim napsat, když už mám ty adresy. Tu adresu. Anglie, sladká Anglie. (Třeba tahle:
http://preklady-textu.com/pisen/ukazat/986998/martin-carthy/texty-a-preklad-virginny/)
Dobré ráno.
Spouštím pana Ohnilišku.. a koukám, že pouštět Kačenku bez dozoru na PC je stále stejně riskantní. Nic se ta holka nenaučila, nic, nic, nic. (No, něco jo, ale ne to, co bych já ke svému klidu potřeboval. Ach jo.)
Krásné ráno, krásné ráno. .. O něco později: dušuje se (a já jí to věřím) že FireFox neotevírala a na ty stránky šla přes Explorer. To už jsme spolu zkoušeli a s FireFoxem se nic nestalo. Až teď. Dobře, píšu si: konzultovat s curkou. (Jen kroutí hlavou. Svou. Blonďatou.)
P.S. Dnešní trojboj muž-žena, žena-muž, žena-žena v párty-hře skončil jasným vítězstvím dvojice žena-žena. Za ní se styděli muž-žena a pak až teprve sehraná dvojice žena-muž. Protože muž prostě už skoro nic (co zrovna nemusí) si nepamatuje. A místo Requiem říká pak Requium a myslí to vážně. Takže to na celé čáře projel. A projel by to, i kdyby ženy nebyly v přesile, tím jsem si jist. Skoro jist. A koukám, že už dobrý večer.
P.P.S. Tenhle text bych asi měl zařadit do rubriky Z bláznovo deníčku, ale hra na blázna už se mi také začíná zajídat. Začnu nějakou jinou?