Ahoj a dík za psaní. To, co píšeš, potvrzuje závěry o účincích Zyprexy, které zveřejnil ve své knize americký novinář Whitaker. (Nečetl jsem ji, jen takový stručný výtah.) Pro začátek se zeptám, jak dlouho máš vysazeno, zda jsi vysadila všechna farmaka.. a zda a jak Tě v tom někdo podporoval (nejen verbálně – psychoterapie, alternativní terapie, přírodní medikamenty apod.). A jak se cítíš právě teď?
Já bral pravidelně a dlouhodoběji pouze Risperdal a (po 2. hospitalizaci už) v té nejnižší možné dávce, v léčebně jsem ještě přistoupil na jednu „depotku“ (injekci), po propuštění už ji odmítl a začal postupně vysazovat. Přešel jsem ale na homeopatika (společně s manželkou). Po čase jsem je nahradil autopatií (přidal Reiki a sem tam – spíš cvičně a ze zvědavosti – také Aura-Somu a konstelace+regresní terapii; tu zatím jen jednou – výrazně mi upravila poněkud rozvolněné prožívání právě po jedné konstelaci). Jsem nesystematický (a navíc věčně bez peněz; už třetím rokem v podstatě nepracuju, takže ani nevydělávám) a tomu odpovídá i moje „léčba“ a zápisky… ani pravidelně cvičit se mi nedaří, zaujala mne sice Wyda, ale do soustavného cvičení se nedokopu. Úspěchy alternativní léčby vidím hlavně v tom, že jsem stále méně maniodepresivní a paranoidní.. (probíhá to v takových jakoby snižujících se vlnách, ty moje „záchvaty“) a přitom o něco vnímavější než dřív – poslední dobou si navíc začínám všímat i toho, jak vlastně nevnímám – jak jsem odpojený od okolí. (K žádné radikální proměně-procitnutí u mne nedošlo, i když jednu dobu se to zdálo být na spadnutí, spíš k takovým postupným drobným proměnám vnímání a vědomí.)
Zatím zdar a hezké dny
Jirka B
Ahoj R. tady J.
Mám dneska rozvernější (náladu) a podle toho bude mé psaní vypadat.
Su (trochu) sociální idiot (odmalička) a do sebe (hodně) zahleděný egocentrik a tak si svůj vztah k Tobě zjednoduším tím, že Tě přiřadím do širší rodiny (počítám k ní všechny sympatické „psychotiky“, na které v životě – třeba i takhle nepřímo – natrefím). Takže Tě budu brát (nezávazně) jako nějakou vzdálenější blízkou příbuznou, jo? A tak se i budu chovat. (Vítej do rodiny.)
Pořád se u mne projevuje (to stále mírnější) maniodepresivní vlnění a z mého psaní (i nepsaní) se to dá (časem) poměrně snadno vyčíst. (I když někdy nepíšu, protože v mírné depresi čučím na filmy, jindy proto, že hypomanicky kutím cosi jiného.)
Beru to tak, že jsi (podobně jako já a mnoho dalších) typický případ nesprávně chápané a navíc i nedostatečné (lidově řečeno odfláknuté) psychiatrické péče. Např. po hospitalizaci (resp. už během ní) by Ti měl ošetřující lékař navrhnout a sjednat návaznou lázeňskou péči – což se běžně neděje. A teprve pak pouštět do práce.
V druhé linii pak by mělo běžet náležité (tzn. okamžité) sociální zabezpečení („spolupostižené“) rodiny. Nejen po finanční stránce. To se už vůbec neděje.
Ale obraťme list. Tvůj příběh zatím chápu tak, že se Ti (následkem pokusů s kyvadlem) otevřel „kanál“ (nahlédlas do „jiné“ reality; říká se tomu všelijak) a nebylas na to připravená a dostatečně pročištěná. Podobně jako Tvé okolí. (Málokdo ví, jak v takových případech postupovat. Ani já to nevím. Jen tuším.)
Psychiatři Tvůj proces (pro jeho dramatické projevy) pochopili jako duševní nemoc resp. poruchu (chápat to jinak většinou – vinou své „medicínské“ indoktrinace – ani nesvedou) a do boje s ní nasadili svoje chemické „zbraně“. Výsledky jejich péče Tě (pochopitelně) neuspokojovaly a tak ses rozhodla zkusit to jinak. Tedy bez „léků“. (Já už si myslím, že ty jejich „léky“ skutečně léky nejsou – pravý lék by neměl mít nežádoucí vedlejší účinky.) Je možné, že patříš k těm, kteří si vystačí s jedinou takovou dramatickou životní epizodou. To ukáže čas.
Já patřím k těm, kteří se „cukají“ víceméně pravidelně. Mezi dvěma svými nucenými hospitalizacemi (v rozmezí 8mi let; 1998-2006) jsem také ještě pracoval (taky jsem měl dva tehdy nedospělé syny a přesvědčení, že musím přece vydělávat peníze). Šlo to sice čím dál tím hůř, ale nechtěl jsem si to přiznat. Až už to (po propuknutí větší krize na podzim roku 2006) nešlo vůbec. Byl jsem pak jeden rok v neschopnosti (udržován svou ošetřující lékařkou, prý aby bylo možné zažádat o přezkum a uznání invalidity) a přitom stejně pracoval (tedy překládal u PC a za peníze), i když už jsem věděl, že to bych rozhodně neměl. A oznámil jsem rodině, že prostě končím, protože bych měl dělat něco úplně jiného (co nedělám dodnes). Být někde venku, stranou civilizace, nejlépe v lese, a pracovat manuálně. Aspoň půl roku v kuse. Nebo 4 měsíce. Nebo měsíc a půl.
(Vyzkoušel jsem si pak – po „nakopnutí“ jedním homeopatikem – aspoň letní dobrovolné brigády. Jednu sezónu. Další sezónu pak pobyt v alternativní komunitě. Zkoušel jsem, co se dalo.)
Žádný takový rehabilitační program pro „psychotiky“ u nás totiž není (nebo o něm stále nevím) a zařídit si to jinak a lépe jsem nedokázal. (Zkoušel jsem to všelijak, (na pracovním trhu ale) neúspěšně. Vyhodili mne i ze zahrady FOKUSu, po týdenní neplacené zkušební době – což je tam běžná praxe. Zrovna se „transformovali“ z chráněné dílny v „sociální“ firmu. Přitom můj přímý nadřízený (vystudovaný zahradník) byl se mnou i mou prací spokojený, vadil jsem hlavně paní šéfové. Nechoval jsem se „standardně“ (trochu jsem si „bláznil“, když mi to přišlo možné a vhodné – na to jsem nebyl dost zfetovaný (utlumený) farmaky. A taky mám svou hlavu. Dubovou. Ale to by zas bylo na dlouhé psaní.)
Ucházel jsem se třeba o inzerované místo zahradníka (víceméně sběrače odpadků v parku) u jiné sociální firmy, protože jsem nechtěl dělat obsluhu v kavárně Na půl cesty, v zakouřeném prostředí a mezi legalizovanými drogami (i když jinak mám kavárny rád a tu práci jsem si později – neúspěšně, jenom asi na čtyři dny – zkusil i v nechráněném prostředí). Chtěl jsem si ověřit, zda mají pravdu ti, co tvrdí, že akutní psychotik má být co nejvíc venku, pracovat fyzicky, se zemí, s hlínou.. a tím se uzemňovat. Že je to tak, jsem si ověřil až „naostro“ tady v Chocni, dva měsíce jsem tu načerno pracoval v místním zahradnictví. Pak jsem to vzdal. Moc mi to nešlo. A vztekal jsem se – hlavně na sebe. Ale dělalo mi to dobře.) To inzerované místo „zahradníka“ se ovšem ukázalo být „momentálně nedostupným“. Atd. atp.. ale povedlo se nám alespoň přestěhovat se z Prahy do menšího města a blíž k lesu. (Moc do něj nechodím. Ale přece.)
Tak, vidím, že jsem se rozepsal až až, dám Ti zas chvilku na vydechnutí a případnou odpověď. Měj se krásně
Jirka (Kašpar)
P.S. Nakonec jsem se (po pár letech tápání) vědomě rozhodl přijmout roli (stylizovat se do ní) státem placeného blázna a trochu si ji užít. A dělat jen to, co chci, co mne zajímá a co mne baví. Jakž takž se mi to dařilo. Už mne prý ale zvou na přezkum, tak uvidíme.
P.P.S. Psal jsem hodně „po povrchu“, ty hlubší vrstvy třeba někdy jindy. Jak co „vyhřezne“. Asi jsem chtěl hlavně naznačit, že tak úplně jsem se neflákal. Ale já měl s prací a pracovním zařazení potíže od té doby, co jsem nedostudoval vysokou. Prakticky jsem se „zhroutil“ už v 1. semestru na FŽUK, ale protože se to neprojevovalo tak dramaticky.. a nikdo moc nevěděl co s tím.. a co dál.. tak jsem nakonec nastoupil jako obsluha sovětského maxikompu (chtěl jsem do skladu, protože to už jsem měl vyzkoušené, ale sháněli operátory). Vydržel jsem to (a oni se mnou) pět let, pak jsme se (už s manželkou a 1. synkem) přestěhovali a nechtěl jsem dojíždět. Tím začala moje „pracovní odyssea“.
(Dnes ráno – středa – jsem se probudil s pocitem, že bych měl paní R, přeci jen vykat. Ve snu mi poslala zvláštní psaní – stočené z čerstvě posečené trávy, rozložené na mírném svahu. Maily si vyměňujeme teprve dva dny. Mám dojem, že srdce mne láká ven – od notebooku.. alespoň na tu zahradu za domem. Podlehnu? Kéž by… stále su takové poměrně pitomé městské balík. Ve městě odchovaný a vyrostlý. Ve stromech ale sedával jsem jako hošík rád. A furt na ně lezl. Než mne to přešlo.) foto: Matýsek