Nevím, jak jinde, a nemohu mluvit za ostatní postižené, vím ale, že u nás doma (Kalifornie, USA) se ještě dlouho budeme potýkat se stigmatem obklopujícím duševní nemoci. Když jsem depresivní, dá mi už dost práce dostat se na záchod a zpátky do postele, natož abych se sám vypravil ještě k zatracenýmu doktorovi. Zotavení je ještě těžší už kvůli tomu, že okolní svět má mnoho zákeřných způsobů, jak ve vás vyvolat pocit, že jste ještě osamělejší, divnější, děsivější, víc pod drobnohledem a při tom bezcennější než dřív. Co s takovým světem? Vy, kdo mě znáte, mě znáte. Budu potřebovat vaši pomoc, a pokud vše půjde podle plánu(zvýraznil J.B.), také si o ni řeknu. Nic jiného snad ani nepotřebuju.
Kéž bychom nemuseli pohřbívat skvělé umělce a mohli se bavit raději o něčem jiném. Jestli se ale dá na téhle kolektivní ztrátě najít něco prospěšného, pro mne osobně je to fakt, že mne to vytáhlo na denní světlo. (zde)
..píše ve svém „coming outu“ (vyprovokovaném právě sebevraždou Robina Williamse) americký herec, spisovatel a hudebník Ty Foster, kterého diagnóza bipolární porucha přivedla ze Seattlu domů do Kalifornie. A jak u nás doma? Paní listonoška přinesla dopis od ombudsmana. Píše se v něm (mimo jiné):
Po prošetření postupu orgánů sociálního zabezpečení konstatuji pochybení ČSSZ spočívající v nepředání informace o nahlášené změně adresy PSSZ, v důsledku čehož došlo k zasílání písemností na nesprávnou adresu. Rovněž shledávám její pochybení ve vydání rozhodnutí o zastavení výplaty důchodu při nesplnění zákonem daných podmínek pro takový krok, jakož i v neuvolnění výplaty důchodu současně se zrušením rozhodnutí o zastavení jeho výplaty. (Pro nevěřící Tomáše ještě jednou: ano, naši úředníci dovedou zrušit své vlastní rozhodnutí a nadále postupovat tak, jako by stále platilo!) Konečně jako neuspokojivý musím označit i způsob vyřizování Vašich stížností.
Vedení ČSSZ zasílám současně své závěry v dané věci s požadavkem zajistit, aby k obdobným chybám již v budoucnu nedocházelo.
Děkujeme úřadu ombudsmana a – půjde-li vše podle plánu –budeme se společně těšit na výsledek. Poslední dobou nechávám lenivět tělo. Ani do cvičení s panem Vitálním Principem se mi nechce. I povaluji se. Až dohnalo mne to k procvičování mozkových baněk. Což je mé aktuální maximum v oblasti mentální činnosti. Užívám k tomu účelu stránky NeuroNation a stydím se (ve svém věku!) za to. A sám za sebe. Někdy (stále ještě) až k myšlenkám na odchod z tohoto světa. Nezabít se zrovna (a zrovna) Robin Williams a nepřijít nám ten dopis od ombudsmana, nepsal bych ani tenhle blog. A to už jsem dva až tři dny z depresivní fáze venku.
Marku stříbra muži / chuďasu jsem chystal. / Mluv, co váháš? Vezmi! / Neláká tě zlato? (Gunnlaug, řečený Hadí Jazyk)
— — —
pozn.: Na hlavním hrdinovi islandské ságy o Gunnlaugovi je zvláštní, že podle textu byl otcem své babičky, totiž Thuríd, matky svého otce Illugiho Černého. Nevrátit se dnes čirou náhodou (po ranní mozkové rozcvičce na NeuroNation) k té pasáži, nevšiml bych si toho. Skrumáže jmen v úvodních kapitolách jsem (jak je mým zvykem) přeskakoval v naději, že většina jmenovaných nebude do příběhu výrazněji zasahovat.. a ty zbývající už nějak rozliším. Což se v zásadě podařilo. Sága o Gunnlaugovi mne (krom jiného) potěšila i hojně se vyskytující větou: „I odejel z Islandu a nevyskytne se již v tomto vyprávění.“ Dokládá, že islandští vypravěči brali ohled na své posluchače a věděli též, kterak jim (i sobě) při společném procházení všemi nutnými zákruty vyprávěného příběhu ulevit.
K obsahu oslavných básní, skládaných slovutnými skaldy k nohám významných mužů své doby bych se rád ještě vrátil, leč nevím, zda tak někdy učiním. Koncem srpna abych se zas (čert ví, ve které fázi svého vlastního příběhu a díkybohu za tu možnost) dopravil ke svému „zatracenému“ lékaři. Což není zdaleka vše, k čemu jsem sám sebe do budoucna uvázal. „I kdyby se nám podařilo omezit naše nutkání konat, stále tu zůstane tlak, který nám vnucují životní okolnosti a naši bližní.“ (Mít čas: vpustit Světlo, Pentagram č. 5, 2012)