Jsme přestěhovaní. Po tříletém usazování další pohyb. Dostalo mne to (můj odpor k tomu) do mírné manické psychotické ataky a dvou panických záchvatů zuřivosti. (AVG zaktualizovalo. Odkládám restart o hodinu. Schválně, co za tu hodinu zplodím. Nechce se mi zapisovat ani to připravené. I začnu koncem.)
Probudilo mne to (co? nevím) dnes brzy, i šel jsem si vyzkoušet zírání do slunce. Do Slunce. Bylo zataženo a neroztáhlo se. Nezbývá, než vyčkati večera. (Opravátorovi vadí vyčkati. Vadí mu i opravátor. Seru na něj, na debila. Ano, „má“ energie je stále kontaminovaná. I dávám to tu – doufám, že patřičně – najevo.)
Jednu mou známou předvolali k přezkumu. Změnili jí diagnózu a přeřadili ji do „1. výkonnostní skupiny“. Prý počká, jak jí to zahýbe financemi, a uvidí. Cítí se dobře. Energii chce věnovat hledání perspektivní práce. Na konstelace už nedochází. Změnila lékaře a chodí do přírody.
(Krátká pauza – dohadujeme se s Kačenkou, co přesně znamená řádek „Vaše vraždy v rodu přítomného těla“ z Hájkova manuálu. Podle mne to, že se duše v předchozích vtěleních dopustila tohoto přečinu na některém z příbuzných.)
(Nedokážu se vrátit zpět k psaní, ruší – a vyčerpává – mne Kačenka svými vstupy o vyčerpávajících neorganických strukturách.)
Předeslat chtěl jsem (hned úvodem, jenomže nevyšlo to), že tenhle blog by neměli číst materialisticky orientovaní čtenáři a čtenářky. Mlčky předpokládám, že takových čtenářů je více než čtenářek, a nahlas to tady vytrubuju. Asi takhle: TRADÁ! Jak je vidět, náladu mám rozvernou. Aniž bych věděl, co to znamená. Rozvernost. (Ne ta moje. Rozvernost jako taková.)
Ale ti, co čtou blogy proto, aby se mohli spravedlivě pohoršit, případně znechutit (stručně řečeno nasrat), ať klidně pokračují. A nakrmí, co chce být věčně syceno. Můj přivtělený duch mne (prý) do dalšího terapeutického kola nepustil. Usmířit jen tak se nenechá a mne se hned tak nevzdá. Sám kopnout ho do prdele neumím, a možná ani nechci. Přišel bych o diagnózu i o rentu. A kde bych pak bral peníze, netuším.
To, co provedli mé známé, není podle mne správné. Ale dělá se to tak. Systém už tolik příživníků neuživí. Ne, že by nemohl. Spíš nechce. Jestli je moje známá opravdu zdravější, než byla, se ukáže, až začne pracovat. A na to jsem zvědavý.
Žijeme ve společnosti, kde mlčky se předpokládá, že práci je třeba leccos obětovat. Včetně zdraví. Ani to není podle mne správné. Vzhledem k tomu, jak jsem se zrychtoval při našem posledním stěhování, mám nejmíň co mluvit. Od začátku špatně jsem se k němu stavěl. Tak to mám za to. A knihy ještě v přepravkách v garáži.
Vyzkoušel jsem funkční princip v podání Daniela Čépeho. Funguje to, ale své bazální nasranosti jsem se zatím nezbavil. Na konstelacích se schová a neprojevuje se. I když posledně (už při loučení) se na chvíli neudržela a dala o sobě vědět. O emocích mluví a píše i Tomáš Keltner v seriálu magazínu Vědomí. Podle něj jsou emoce alergickou reakcí těla na rozum, tedy něčím, čeho bychom se měli vyvarovat a ne se tomu (p)oddávat.
(Odkládám restart o další hodinu.) Za Petrem Hájkem jsme byli (včera) s Kačenkou (první návštěvu v květnu jsem dal sólo) a Kačenka si mákla o něco (o hodně) víc než já. Takže se dá říct, že jsme tam nejeli zbytečně. Oběma se nám líbí Petrův způsob nazírání skutečnosti a řazení pojmů do systému. Není na to sám (i když mluví převážně on), pracuje v páru s partnerkou.
Je to ten Petr Hájek, co před časem oslovil VZP emotivním dopisem. Zdravotní pojištění ovšem platí. Proti svému přesvědčení. Znát pravdu je jedna věc, žít v pravdě plně, věc druhá. A každý, kdo to zkouší, ví o tom své.
Do vnějšího světa promítáme svou vnitřní skutečnost. V konstelacích může být vyneseno na světlo to, co už jsme připraveni uvidět. Snad ano. Věřím anebo chci věřit. Pokolikáté už? Což mi připomíná:
Naděje, láska a víra. Tři pojmy (dokonce čtyři, Lásku dnes ale vynechám), zneužité podle Hájka i katolickou církví. Víra nabízená lidem namísto zatajované Pravdy (v mentální rovině). Naděje vnucovaná namísto odpírané Radosti (v emoční rovině). Falešně adorovaná Chudoba místo oprávněné Hojnosti (v rovině materiální).
Někdy to docela bolí. „Co dovolíš tady, nemusíš pak už prožívat v životě,“ říká MUDr. (A myslí tím to utrpení. I když dovolit si radost, dovolit si štěstí, dovolit si… dovolit, je někdy taky pěkná fuška. Protože každá strana má dvě mince. A víme my, na kterou zrovna padne? Bojím se to přiznat, ale poslední dva měsíce padá mi – tam, ne tady – ke konci až nečekaně mile. Takže jsem – někdy i – rád, že jsem to ještě nevzdal. I když sám – a při vší své prohlubující se zmatenosti – pořád nevím, nechápu proč.)
P.S. Rozverný je prý ten, kdo roztáčí víry událostí. Dočetl jsem se kdesi. Luskného po ruce nemaje. No nic. Rozdýchám se s panem Vitálním a pak se uvidí.