Obhlédl chlapík tu věc a šel si do auta pro novou kolejnici, že ji vymění. Asistoval jsem tomu já, protože Kačenka právě učila. Vedle v hostinském (dětském) pokoji. Kolejnička se ukázala být sice téměř identická, ale asi o 3 cm delší, než ta původní. Což chlapík zjistil až po výměně. Podržel jsem nožičku, chlapík si to zdokumentoval, a že přijede, až to půjde. S díky jsem ho vyprovodil.
Cože? Ptala se vzápětí Kačenka. Jako že ne už dneska? Atd. Atp. Až začala na stoličce nadskakovat. (Téměř. Básnická licence.) Víš, jak to říkal na přednášce pan Čépe? (Jo, když nejde zrovna o moje emoce, jsem nad věcí.) Pomáhá mi nějak tenhle pocit? Ne? A mohl bych ho propustit?
Tak to byla reklamace a její vyřízení. Představuji si sebe na místě toho chlapíka. Nafasovat nevhodný náhradní díl, pak s ním někam dojet a na místě zjistit, jak se věci mají. Jak bych asi čelil vlastním emocím?
Trochu moc v emocích (resp. trochu se rozčiluje – zbytečně v emocích), mám na aktuálním výpisu od MUDr. Terapie (krom již působících) navíc RENASCER, 1×7 kapek do vody. INDAIA teď 2 kapky na jazyk a V2 taktéž. K tomu znovu Schindeleho minerály. Černý ořech (ořešák) užívám dál. Slon odložen. Trochu se rozčiluju? Jak se to vezme a s čím (kým) se to srovná. Jestliže se mnou před několika lety, pak opravdu už jenom trochu:
(nebo spíš chvilkami) Budík mne upozorňuje, že peču další „vatykánský chlép z těsta“. Zapomněl jsem do něj dát vejce. Ale je v něm navíc karob, tak uvidím, co to udělá. Včera (předevčírem) jsme nakládali krabice s Pepou do jeho dodávky. Kačenka nanesla, zda bychom nepřihodili i bílý stůl. Byl jsem proti (věděl jsem, že si tím zkomplikujeme poměrně pohodovej job). Ale nedalo mi to (samotnýho mne zajímalo, zda to poskládáme), takže jsem na to kývl a pak jsme se zbytečně dřeli. Postupně jsem se nasíral, až jsem se nasral dostatečně a začal hysterčit. V jedné chvíli už mi tekly nervy tak, že jsem přešel do režimu tunelového vnímání v energii SMRTI (všechno z cesty, jdu já a jdu zrovna tudy). Kačenka, která se zrovna motala na chodbě s taškou v nevhodnou dobu se nestačila divit. Natož uhnout. Nakopl jsem tu tašku tak, až se z toho (Kačenka) po chvíli rozplakala. To už jsme ale byli s Pepou naložení, ve voze a na cestě. Já ještě docela nasraný. Pepa: „Tak to už neřeš.“ Došlo mi, že opravdu už nemusím. Blb jsem já. Že jsem na to kývnul (protože jsem chtěl). A že s tím pak neumím v klidu pracovat. A že jsem v afektu pustil něco z té energie ven. V tašce to zachrastilo (nevím co a bylo mi to v tu chvíli jedno).
A zase budík. Budu vyndavat z trouby. Snad už dopečeno. Zkoumat to nebudu, spolehnu se na odhad. Je tam navíc ještě mrkev. A nedávám PRDOPEČ. Trochu těsta jsem si odlil (nesdílel) a příští týden budu pokračovat v pokusech. Chtělo by to ořechy, ale jsou drahé. A taky (ty vlašské) teď nikde nevidím.
Volala Kačenka, že tu svou novou (a nyní ztracenou) peněženku nemůže najít. (Už podruhé, v krátké době.) Po chvíli znovu, že už ji našla. Že na ni Alenka (nová paní domácí) po příchodu začne mluvit a ona pak neví, co dělá. To já nevím, ani když na mne nikdo nemluví. Tedy vím, ale pak mi to zapadne. Třeba krupičku jsem si dal do lednice za lahev s mlékem a pak ji půl dne marně hledal. Dokud jsem neotevřel tu lednici. Pak už si to celé zpětně zrekonstruuju, co jsem dělal, a proč.
Jo, a nedali Kačence řidičák, ani na počtvrté. Tak trochu kalkulovala s tím, že při poslední jízdě už ho dostane. Nedostala. Tak to je u nás nového a vlastně vše při starém. Až na to bydliště. To se pomalu začíná měnit, jak se postupně přesouváme. Čekají tam na nás mravenci. Lezou do bytu nejspíš stoupačkama. Květa (sousedka přes ulici a zahrádku a také iniciátorka celé akce) po nich dupe. Když lezou po podlaze. Necháváme ji dupat. A mravence zatím žít. Když je nezažene Květa, my teprve ne. (Vyhodila Matýskovi jeho nahamouněné pamětihodnosti. Myslím, že proto, že je neprozřetelně a možná provokativně vytáhl z úkrytu na světlo. Nejsem si jistý, ale asi to tak bylo. Položil je v kuchyni na parapet. Moc toho nahamounit nestihl – plastové věšáčky z koupelny ve tvaru zvířátek, samolepky předstírající dlaždice (z WC a z koupelny) a už nevím, co ještě. To je právě ta potíž. Že teď už se to nikdo nedoví. Tak z toho jsme s Matýskem trochu smutní. A zároveň si říkáme, že takové prkotiny už nás přece nemohou na dlouho rozházet. Chvíli jsem teda v hale na Kačenku zase ječel, když jsem to zjistil. Že nám to neuhlídala. A pak jsem to Květě (při včerejším grilování) vmetl do tváře. Právě, když sama se chválila. A teď se za to docela stydím. Že jsem se neudržel a nenechal to na později, když už to muselo ven. Mezi čtyři oči. Nebo jsem alespoň mohl ztlumit hlas, aby ostatní neslyšeli. Vyběhlo to ze mne tak nějak samovolně.. a po pravdě řečeno, byl jsem v tu chvíli rád. Že vůbec si troufnu se ozvat, když mne něco/někdo opravdu rozzlobí. A bylo vidět, že Květa to přece jenom zpracovává a má co dělat. Až si na to musela sundat bundu, jak se při tom zavařila. Ale snad zpracovala. Musím se jí omluvit. Protože to myslela dobře. A udělala špatně? Nevím sám. Myslím, že opravdu jenom vyhověla mému skrytému přání – nehromadit další blbosti. Ale jsou to blbosti? Nemusely by být, kdybych s nimi uměl lépe zacházet. Stačilo je asi vyfotit (jako ty šindele).. a odevzdat kontejneru. Rozpolcený v záměrech i v jednání.
„Integruji své myšlenky a vůli ve své bytosti a s důvěrou zahajuji nové cykly“ zní afirmace k RENASCERU. Zatím mi nejde pod nos, musím si ji přeložit do svojštiny. A ještě jsem si na to neudělal čas. Tak jenom omílám z papíru, což je asi dost na PRT. Místo integruji asi sjednocuji. A dál zatím nevím.