Že půjde v téhle variantě hry na tichou poštu (v řetězci originál – překlad – úprava dialogů – režie – dabing) též o jisté jiskření, tření a obrušování hran, bylo nám zřejmo od samých počátků, kdy kousli jsme se ve studiu s režisérem argumentačně vyzbrojeným replikami typu: „Mně to nevadí!“ Na takový argument byli jsme krátcí a měkcí, takže jen bezmocně lapali jsme po dechu. Později už jsme tam raději ani nelezli. Nač ztrácet čas a nervy?
V zavedeném systému šla úprava dialogů (už kvůli honoráři) většinou za režisérem a my tomu byli rádi. Párkrát jsme si ji zkusili a zoufali si při tom (nejen pro nutnost odchytávat veškeré dechy, heky a slechy). Přenechávali jsme ji tedy povolanějším a hleděli hledět si svého. Ne vždy ku prospěchu celkového vyznění společného díla. Tak třeba „buzerant“ (fag – buzík, buzna) proměnil se někdy v rámci nezbytného krácení v obyčejného „vola“ (což nemusí vadit, pokud se ovšem protagonista – ano, ten hlavní – po celou dobu nezabývá svou sexuální orientací) a „podvedená žena“ zeštíhlela zas prostě a jednoduše v „ženu“.
Prubířským kameneem and (not often but sometimes) i nezapomenutelnými bludneemi balvany každého našeho dalšího pracovně-právního vztahu stávaly se (vedle smluv) pak též emočně vyhraněné věty typu: „Four white cops killed one black boy!“
Těch sedm statečneech, nepřemožitelneech slabik straší nám v hlavě dodnes. Spolu se dvěma „patetickými staříky“ Danielem Steelem a Lenim Riefenstahlem. To jsou už pro změnu naše zářezy na pažbě, k nimž s léty praxe přibývaly další a další, protože chybami se prý člověk učí. (A šlo by mu to nepochybně lépe, kdyby mu v jeho mladosti nebylo soustavně vtloukáno do hlavy, že za všechny chyby se nejen platí, ale i trestá.)
Ruku v ruce s roztomilými překladatelskými voříšky kráčely již naznačené trable se zaměstnavateli. Ten první chtěl od nás faktury, my zase od něj (když jsme se v branži trochu rozkoukali a otrkali) umělecké smlouvy, na které měli jsme zákonný nárok.. Když jsme mu jej konečně doložili požadovaným kulateem razítkem, skončila teem i naše spolupráce. Ne tak naše učňovská léta.
Pozn: Když píšu my (resp. v množném čísle), nemyslím tím tentokrát sebe a své dosud ne zcela propojené vnitřní bytosti. Všechny ty svoje milované Matýsky, Patýsky, upozaděné Veroniky a Moniky (a především Jeho Veličenstvo – našeho Velkého Jebátora). Myslím tím jenom sebe a Kačenku, drahou a druhou moji polovičku a – po(d)vedenou – ženu. Netušila, když (jako 21letá a v hluboké ještě „totalitě“) za mne se vdávala (a já si ji – v necelých 22ti – za ženu bral), že slibuje manželskou věrnost atd. potenciálnímu psychotikovi. Já tehdy také ne, a podvedeni na povedené té naší svatbě byli jsme pádem tím oba.
Oba jsme také (o mnoho let později) společně objevovali a zdolávali všemožné slasti i pasti překladatelského řemesla. Neztráceli elán (jen iluze) a dál „podávali ruce“. Pro změnu nově vznikajícím komerčním TV stanicím. Po (řemesla alespoň trochu znalých) překladatelích byla zrovna sháňka. Že bychom snad mohli spolupracovat i s Českou televizí, nás ani ve snu nenapadlo.. (kecám, napadlo). Představovala pro nás tehdy nedosažitelnou metu.
Až do chvíle, kdy Donald Sutherland v hlavním vysílacím čase na ČT1 vyslovil onu (pro nás) památnou větu („Podej matce ruku!“) a jeho syn se zvedl od stolu a šel umýt nádobí. Tehdy náš kalich přetekl a naše přesvědčení, že hůř to určitě dělat nebudeme, nás… co? Přesvědčilo? Spíš jenom zvedlo (nám mandle a nás) ze židle. Zařídila to (jako obvykle) moje žena (nelenila, sedla a napsala náš asi první a poslední „motivační dopis“ – i když tenkrát se tomu tak ještě snad ani neříkalo).
Kdybych se byl býval držel přiděleného mně kopyta (filmové dokumenty se sportovní tématikou), bylo by se zřejmě o něco později odehrálo víceméně totéž, jen poněkud jinak a v jiných kulisách. Já ale šilhal po muzikálu a (protože některá naše přání se plní i dřív, než stihneme je vyslovit) měl jsem ho mít. I když mé básnické střevo tehdy ještě nebylo úplně slepé, obvyklé tři dny na otitulkování poměrně dlouhého a poměrně slavného dílka mu rozhodně nemohly stačit.
Vyškemral jsem tedy dnů osm, spáchal asi největší překladatelskou ohavnost svého života (v naději, že projde to bez povšimnutí) a vrátil se ke svým dokumentům. Následky mého neuváženého činu na sebe nenechaly..
..protože přetékáme už zas přes jednu stránku (v dabingovém slangu: „jsme dlouhý“) utnu to a – věřme, že k úlevě nejednoho čtenáře – pokračování příště..